Existují děti, které neumíme vzdělávat.

Zkříží-li Vám cestu povedený odborník, očividný inteligent s vybranou kvalifikací všeobecného řečníka a výbavou notorického lenocha se schopností však krvavě obhajovat „proč to nejde“, je to nebezpečné, nepříjemné, otravné, vysilující. Nelze se tomu vyhnout, musí se bojovat, to určitě, ale změnu k lepšímu nečekejte. Nakonec oceníte, že Vám alespoň nehází klacky pod nohy.

Dítě se zdravotním postižením má jednoznačný hendikep a potřebuje speciálně pedagogickou péči. Co si pod tím představit? Určitě dobrého a v oboru vzdělaného, trpělivého pedagoga, bezpečné a pozitivní prostředí, malou vzdělávací skupinu, přizpůsobený vzdělávací plán, přiměřené, spíše volné, tempo práce, vhodné pomůcky a učební materiály. Potom lze dosáhnout solidních výsledků a úrovně vzdělanosti i u zdravotně postižených žáků. To dává smysl.

Ne však zcela, úplně každému, jak vidno z každodenní zkušenosti. Vyjmeme-li vady smyslové (zrak, sluch) a somatické (tělo), v souvislosti se zdravotním postižením hovoříme o lehkém mentálním postižení. Tady by situace měla býti jasná. Vzděláváním takto hendikepovaných se zabývají základní školy  ( základní školy praktické) se vzdělávacími programy přizpůsobenými těmto žákům. Mentální deficit však není pouze jediným zdravotním postižením, jde také, například, o specifické poruchy učení, nebo o specifické poruchy chování, autismus. I takoví jedinci však potřebují speciálně pedagogickou péči. Existují však „odborníci“, kteří si toto nemyslí  a tvrdě pracují na zařazení zdravotně postižených do běžných základních škol.  Říkají tomu inkluze a sledují  tím dosáhnouti faktického zániku speciálních škol. Proč to dělají?

Někteří filištínové se vyznačují horlivou zapáleností pro vše eurounijní a zavádění všelijakých nesmyslů z Bruselu Čechům do života. A nejlépe ve dvojnásobné dávce. To pro zalíbení. Poklonkovat  byrokratům patří k velmi finančně zajímavým,  výnosným, oblíbeným sportům v našich končinách. Proto nejen rozměry ovoce, či deklu na mísu, ale také mantra rovnosti přístupu ke vzdělávání je  perlou úřednického mozku a  příslovečnou dojnou krávou, máte-li na to žaludek. Prosazování teorie, že ve jménu rovnosti vzděláme mimořádně nadaného i mentálně postiženého na jedné hromadě a ve stejném čase, je samozřejmě logický a v praxi nefungující nesmysl, avšak velmi štědře honorován rozličnými dotacemi a granty a podporami, ve jménu lidských práv přece. Proto ta honička.

Tlaky na speciální vzdělávání, nejen dětí se sníženou inteligencí, ale všech žáků selhávajících ve vzdělávacím programu,  jsem zažil mnohokrát.  Vzpomínám na doby, kdy název zvláštní škola zaváněl téměř vulgarismem a pokrytce urážel. Došlo k jeho nahrazení souslovím základní škola praktická a načas byl klid. Dnes vadí i toto, ale přitvrdilo se. Speciální školy pro žáky selhávající prostě zrušíme, volají. Zařadíme je zpět do běžných základních škol (vzdělávacích programů)  a metodou inkluzívního vzdělávání zajistíme dvě věci najednou: rovný přístup ke vzdělání všem a zvýšíme jejich šance pro pracovní uplatnění.  No, touto cestou nezajistíte nic, přátelé. Komunistický princip: „ …když všichni, všechněm, všechno dáme…“ a la Jan (Rudolf II.) Werich,  jak známo, není zcela reálný.  Řetězec těchto nekompetentních nesmyslů odpočítáváme od dob panování zeleného ministra Lišky nad českým školstvím. Ten, jako správný  eurohujer, uchopil pokroucený rozsudek štrasburského soudu o neoprávněném  vřazení několika romských dětí do zvláštní školy, mimochodem, velmi sporná a podle mne nečistá záležitost, a za pomoci přizvaných kamarádů a kamarádek zahájil spanilou jízdu za komplikací života postižených lidí. Samozřejmě, že v prvním plánu jde dodnes, o takzvanou romskou otázku, kdy zmínění jsou diskriminováni vyloučením z hlavního vzdělávacího proudu a nemohou dosáhnouti kvalitního vzdělání a také uplatnění, po kterém tolik baží. Ano, není nutné kroužit kolem horké kaše s výrazem diplomata a nalijme si čistého vína a řekněme pěkně na rovinu. Celý ten humbuk s rušením speciálních škol vzdělávající žáky, kteří jsou zásadně neúspěšní v programech běžného vzdělávání, ať už z jakéhokoli důvodu, je jednoznačně o tom, aby do těchto škol nebyly zařazovány děti romského etnika, které nutně nemusí míti rozumový hendikep, avšak výchovné, vzdělávací a sociální problémy jsou obrovské. Tím pádem, nepřekvapivě selhávají v běžných základních školách, zažívají neúspěch, tlak, nelibé pocity, přestávají chodit do školy, zažívají nudu a ta nic dobrého nepřináší. I takové děti zoufale potřebují speciálně pedagogickou péči. Znalci inkluzisté však toto nereflektují. Vymysleli, a v život uvedli vskutku mazané řešení. Do speciálního vzdělávacího programu pro neúspěšné a frustrované děti, se vřazují pouze prokazatelně mentálně postižení, u kterých je naměřeno IQ pod sedmdesát. Zkrátka, kdo je šedesát devět, je retardován, kdo je sedmdesát je v pohodě.  Šedesát devět – nezvládá, sedmdesát cesta ke vzdělání otevřená. Tato, do očí bijící hovadina, která má ve svém skrytém důsledku přinésti totální likvidaci základních škol praktických a to kvůli hrstce protěžovaných, způsobí nebetyčné problémy, nejen  těm, pro které jsou primárně určeny - mentálně postiženým, ale i jinak zdravotně postiženým, třeba dětem se specifickými poruchami učení, chování a dalším. Nikdo z nich není schopen zvládnout vzdělávací proces na běžné základní škole (rozsah, tempo, velikost skupiny…) A navíc tento princip přináší zdrcující efekt, se kterým nikdo nekalkuloval. Existuje relativně velká skupina dětí okolo IQ sedmdesát, tedy hraničních, pro něž pomazaní připravili pravou lahůdku. Základku nezvládají a na speciálku nesmějí. Český vzdělávací systém nemá pro takové žáky řešení. A  není jich zanedbatelné množství. Lidi, kteří jsou schopni se normálně vyučit a kvalifikovaně pracovat, odsoudili nesoudní inteligenti k životnímu traumatu.

Nepříliš veselý příběh má trojí vyústění. Zdravotně postižený žák má právo na speciální vzdělávání. Když něčemu nerozumím, tak se do toho nepletu. A potom ta pokora….