Zelené kádrování

Za totáče mohli některé posty zastávat jen lidé, kteří režim svým vystupováním a názory také podporovali. Byť často svoji oddanost pouze předstírali. Dnes však začíná být konformita projevů zaměstnanců opět vyžadována.

Tím samozřejmě nejsou myšleny logické požadavky vyplývající z povahy určité profese, kdy je třeba, aby daný člověk vystupoval způsobem, který s ní není v rozporu. Což analogicky platí i pro ty, kteří se veřejně identifikují s nějakou myšlenkou nebo ideologií. Působí prostě poněkud nepatřičně, když v módním butiku prodává šmudlinka, kuchař ve veganské restauraci si k obědu smaží na pánvičce řízek a ekologický aktivista si v přestávce mezi blokováním dopravy zaletí na dovolenou na Bali. I když to poslední některým divné nepřipadá (zde). Existují však profese, kdy neexistuje žádný důvod po zaměstnancích názorovou „poslušnost“ vyžadovat a je dokonce na závadu. Do této skupiny patří především pracovníci všech institucí a organizací zajišťující státní a veřejné služby. Takže například orgány státní správy a samosprávy, armáda, Policie, soudy nebo veřejnoprávní sdělovací prostředky. A také centrální banky. Včetně té evropské (ECB).

Jenomže právě na ECB prasklo, že své zaměstnance kádruje a ti, co nejsou dostatečně „zelení“, nemají na práci v této instituci nárok (zde). Tuto zaměstnaneckou politiku razí člen její Výkonné rady Frank Elderson. Patří tedy do jejího nejvyššího vedení, takže to není nějaký horlivý aktivistický personalista, ale horlivý aktivistický manažer. Svůj odmítavý postoj k přijímání těch, co nejsou dostatečně „zelení“, zdůvodnil slovy: „Proč bychom měli najímat lidi, které musíme přeprogramovat?“ Čímž mimo jiné naznačil, co čeká zaměstnance stávající – budou prostě „přeprogramováni“.

Na výrok pana Eldersona reagovala i jeho šéfová – prezidentka ECB Christine Lagardeová:

„Stojím za svým kolegou Frankem, ale stejně, a to je pravděpodobně důležitější, si já a ostatní ceníme rozmanitosti v instituci, kterou vedu. Vy smyslu všech obvyklých definic toho, co znamená rozmanitost, ale také rozmanitost myšlení, rozmanitost zázemí a myslím, že díky tomu zlepšíme naši práci.“

Podle jejího vyjádření by se mohlo zdát, že na půdě ECB je názorová rozmanitost vítána. Je to však opravdu jenom zdání, jak potvrdil Daniel Gros, ředitel Institutu pro tvorbu evropských politik na Universitě Bocconi v Miláně: „Pokud vyslovíte kritiku, budete rychle obviněni z toho, že jste proti klimatu. Osobně jsem tuto zkušenost zažil více než jednou." A není sám. Poté, co člen Rady guvernérů ECB a šéf belgické centrální banky Pierre Wunsch vyjádřil výhrady k úpravě některých operací ECB ve jménu „záchrany klimatu“, napsalo 20 ekologických skupin belgickému králi Filipovi a vyzvalo ho, aby mu zablokoval druhé funkční období. Naštěstí nebyli vyslyšeni (zde). Pan Wunsch je totiž jeden z mála bankéřů, kteří se nebojí hovořit o důsledcích „zelené“ politiky bez příkras a mimo jiné varuje i před tím, že povede ke zchudnutí občanů EU (zde). 

On si ale může otevřenost dovolit, protože na něj je pan Elderson krátký. Nepatří totiž mezi zaměstnance ECB. Těm se pochopitelně praktiky „zeleného“ kádrování nelíbí. Mají však jenom dvě možnosti a ani jedna není z jejich pohledu nic moc. Buď se nechat „přeprogramovat“, nebo vyhodit. Do hlavy nikomu z nich samozřejmě nevidím, ale tak nějak si myslím, že těch, co se rozhodnou se „zelenou“ politikou „svobodně“ souhlasit, bude nejspíš většina.

Otázkou je, zda to, co se odehrává v ECB, je jenom výjimkou potvrzující pravidlo, nebo zda jde o špičku ledovce a podobná praxe funguje i jinde. Tak nějak se obávám, že platí to druhé. Ono totiž ve jménu „zezelenání“ dochází k postupnému a nenápadnému „přeprogramování“ celé „západní“ společnosti. A nemusí jít jen o prosazování velkých témat, jako je třeba přechod na občasné zdroje energie (OZE) nebo elektromobilita, ale jedná se i o mnohem nenápadnější záležitosti, jako například podsouvání, že jíst maso je špatné, stejně jako jezdit autem se spalovacím motorem nebo létat na dovolenou.

Nejde přitom ani zdaleka o první případ „přeprogramování“ společnosti. Dvě velká zažilo v minulém století například Německo – nacifikaci ve 30. letech a denacifikaci po válce. A dvojím „přeprogramováním“ prošla i naše společnost. Nejdříve po komunistickém převratu v roce 1948 a pak i po roce 1989, kdy jsme se opět učili demokracii a zvykali si na svobodu. Myslím, že nám to docela šlo a „devadesátky“ se tak staly nejsvobodnějším obdobím v dějinách naší země, kdy spolu lidé sice v řadě záležitostí zásadně nesouhlasili, ale dokázali o svých názorech otevřeně a bez vzájemného urážení a nálepkování diskutovat.

Cílené „přeprogramování“ společnosti tedy není nic výjimečného a dochází k němu jak při její změně v demokratickou a svobodnou, tak i při proměně opačné. Otázkou je, kterým směrem se „západní“ společnost posouvá tentokrát?

Kdo věří, že ke svobodnější, je dle mého soudu už „přeprogramován“…