Nařčení z přípravy „vyhnání migrantů“ stojí na vodě

Před pár týdny se Německem prohnala vlna masových protestů proti pravicovým extremistům vyvolaných jejich záměrem „vyhnat ze země milióny lidí s migračním pozadím“. Existují však takové plány, nebo si je někdo vycucal z prstu?

Celé to odstartovala reportáž redakčního týmu portálu Correctiv, která pod poutavým názvem „Tajný plán proti Německu“ popisuje setkání zhruba dvou desítek účastníků z řad podnikatelů a politiků AfD a CDU ve vile Adlon nedaleko Postupimi, kde se vloni 25.listopadu měli na zmiňovaném „tajném plánu“ dohodnout (zde). Jeho klíčovým pojmem se stalo slovo „remigrace“, což má být záměr dostat z Německa ty přistěhovalce, kteří se odmítají přizpůsobit tamnímu způsobu života a respektovat principy, na kterých je německá společnost založena. Jenomže to u našich západních sousedů vyvolalo vlnu pobouření a masové demonstrace, při kterých jejich účastníci protestovali proti „vyhánění lidí z Německa“, „pravicovému extremismu“ a „rasismu“. Jsou tu však dvě zásadní „ale“ zavdávající důvodné podezření, že celá ta reportáž Correctivu je jenom jedna velká manipulace.

Jednak samotná „remigrace“ není ve své podstatě ničím jiným než tím, co před lety slibovali vládní politici (nejen) v Německu svým občanům majícím pod dojmem masové migrační vlny obavy z toho, že se nově příchozí nepřizpůsobí pravidlům a principům německé společnosti. Už tenkrát jim totiž tito politici říkali, že migranti, kteří se nebudou chtít integrovat, budou muset zemi opustit. A zopakovali to v roce 2019 (zde) a vloni (zde). Účastníci onoho setkání ve vile Adlon tedy vlastně hovořili o tom samém, co politici slibují už léta. A za „extrémně pravicové“ by tedy měly být považovány i vlády Angely Merkelové a Olafa Scholzeho.

Pak je tu ještě druhé „ale“. On totiž neexistuje nikde žádný hodnověrný zdroj, podle kterého by se dalo ověřit, zda není celá ta slavná reportáž Correctivu vycucaná z prstu. Což by dle mého soudu mělo být samozřejmostí v případě tak závažného obvinění, jakým příprava „tajného plánu proti Německu“ nepochybně je. Celé totiž vychází jednak z postřehů reportéra, který se sice ve vile Adlon ubytoval, ale schůzky se neúčastnil, a mohl tedy tak maximálně zjistit, kdo na ní byl přítomen. A jednak z rekonstrukce samotného obsahu jednání na základě podkladů od Greenpeace, jejíž členové schůzku „prošetřili“ a poskytli redaktorům Correctivu fotografie a kopie dokumentů. Kde k nim však přišli, není jasné. Navíc nejsou u reportáže ani přiloženy a není tak možné se s jejich obsahem seznámit. Takže není jisté, zda jde o kopie opravdu autentické, není do nich nic přidáno, ani z nich nic vynecháno. Zveřejněné fotografie pak dokazují vedle toho, že jejich autor se nejspíš živí šmírováním lidí a má k tomu i patřičné vybavení, také to, kdo si s kým na schůzce povídal a vedle koho seděl. Ovšem, zda mezi sebou hovořili o receptu na Berliner Eisbein (pečené vepřové koleno), nebo o plánech na vyhoštění neintegrovaných migrantů, se z nich poznat nedá.

Jedno se však musí redaktorům Correctivu nechat. Reportáž sepsali velmi poutavě a čtivě. Zkrátka o co méně doložitelných faktů obsahuje, o to více v ní najdeme emotivně zabarvených výrazů jako například „rasistická kritéria“, „útoky na lidskou existenci“, „útok na ústavu Spolkové republiky“ nebo „neonacismus“. Nejvíce frekventovaným je však „pravicový extremismus“, který je skloňován snad ve všech možných pádech. Právě takto zabarvené výrazy vyhnaly lidi do ulic. Tedy nikoliv fakta, ale emoce.

Tuto verzi schůzky pak velmi ochotně přebírala i většina médií. Včetně těch našich (například zde, zde nebo zde). A jak už jsme si bohužel zvykli, ověřováním faktů se nezdržovala ani média veřejnoprávní (zde a zde). Vlastně jsem za celou dobu zaznamenala jenom jeden jediný článek (zde), jehož autor se nespokojil s verzí redaktorů Correctivu a udělal to, co by měl udělat každý novinář – připojil pohled z „druhé strany“. Konkrétně majitele vily Adlon Wilhelma Wilderinka a poslankyně za AfD Gerrit Huyové. Ti pak označili celou reportáž za vylhanou.

Otázkou je, jaké bude mít tato aféra dopady a co bude následovat. Preference AfD sice klesly o 1,5 procentního bodu (zde), což je však v rámci statistické chyby. Zesílily také hlasy požadující zákaz AfD (zde). Jenomže stranu mající podporu pětiny voličů jen tak „škrtnout“ nelze. A tak asi nejzávažnějším dopadem je podle mne získání jakéhosi „bianco šeku“ současnou vládou pro zesílené šmírování jak své politické konkurence, tak i německých občanů. Že takový záměr existuje, ostatně nedávno potvrdila tamní ministryně vnitra Nancy Faeserová (zde), která prohlásila že vlna protestů vyvolaná reportáží o schůzce ve vile Adlon dala vládě „povzbuzení a mandát“ proti „pravicovým extremistům“ přitvrdit.

Osobně se obávám právě toho, že se tato fakty nepodložená historka prostě zneužije jako záminka k dalšímu utahování šroubů. A že se tato nákaza dříve či později rozšíří i do dalších zemí. Včetně té naší. Nenechme se přitom zmást, že by její dopady pocítili jenom příslušníci „extrémní pravice“, protože někteří lidé si zvykli takto nálepkovat každého, kdo je kritický k progresivistickému vidění světa. A pokud by se později potvrdilo, že to celé byla jenom fabulace redaktorů Correctivu? Tak už ty šrouby samozřejmě nikdo neuvolní.

A další kolečko salámu bude odkrojeno…