Koho nelze porazit, toho je třeba odstranit

Snaha zabránit protivníkovi v kandidatuře vyfabulovaným obviněním a kriminalizací. Ne, to není ukázka politické boje v nějaké „banánové“ republice. To se odehrává v zemích, které samy sebe označují za „vyspělé“ demokracie.

Už jsme si bohužel zvykli na to, že před volbami neusilují jednotliví kandidáti a jejich strany o přízeň voličů tím, že se je snaží zaujmout kvalitním programem, ale antikampaní spočívající v očerňování a dehonestaci svých politických soků. U nás bylo nosným tématem několika posledních voleb „antiBabiš“, což byla jenom kosmetická změna oproti těm předchozím, které byly ve znamení „zastavit“ toho či onoho. A nevyhneme se tomu nejspíš ani u těch příštích parlamentních, kdy budou někteří „zastavovat“ Petra Fialu a jiní Andreje Babiše. Antikampaně však nejsou jen naší specialitou. Někde se ovšem volební boj posunul ještě na jinou a „vyšší“ úroveň. Když totiž selhává snaha politického konkurenta znectít, je nutné mu zabránit v kandidatuře úplně. Nejdále jsou v tomto ohledu za oceánem.

Současný prezident Joe Biden, kterému nebylo shůry dáno umění odejít do ústraní dříve, než bude akorát tak pro smích, udělal svým rozhodnutím znovu kandidovat v nadcházejících prezidentských volbách jejich favoritem svého předchůdce Donalda Trumpa. Odpůrci exprezidenta z řad Demokratů poučeni osm let starým nezdarem z jeho souboje s Hillary Clintonovou, kdy selhala strategie porazit ho pomocí vyfabulovaných obvinění ze spolupráce s Ruskem (zde), se tentokrát snaží jeho kandidatuře zabránit z moci úřední. Stalo se tak ve státech Colorado a Maine (zde), kde mu byla zakázána účast ve stranických primárkách. Není přitom bez zajímavosti, že ve druhém ze jmenovaných států o tom rozhodla nejvyšší volební úřednice Shenna Bellowsová, která je, světe div se, členkou Demokratické strany (zde). Podobný návrh padl i ve státě Michigan, ale tam jej tamní soud smetl ze stolu (zde).

A na základě čeho chtějí volební úřady zmiňovaných států Donalda Trumpa vlastně vyřadit? Použily k tomu už hodně archaickou 3. sekci 14. dodatku Ústavy Spojených států amerických, podle které se nesmí stát prezidentem nikdo, kdo „se zúčastnil vzpoury nebo povstání“. Vznikla před 160 lety a měla bránit v kandidatuře do Bílého domu těm, kteří v americké občanské válce bojovali na straně Konfederace. Tentokrát jsou ovšem onou vzpourou nebo povstáním myšleny události ze 6. ledna 2020, kdy měl údajně Donald Trump vyzývat své podporovatele k násilnostem a k nezákonnému vniknutí do Kapitolu. Což se bohužel neobešlo bez obětí na životech. Tato událost však nikdy nebyla žádným soudem označena ani jako vzpoura ani jako povstání. Což staví argumentaci úředníků ze států Colorado a Maine poněkud na vodu. Ostatně i pětice mužů, která kvůli těmto násilnostem stanula před soudem, byla obviněna a následně i odsouzena za napadení policistů (zde). Tedy nikoliv za účast na vzpouře nebo povstání.  

Nicméně kolem toho, co se vlastně onoho 6. ledna 2020 stalo, panuje celá řada nejasností a koluje i spousta rozporuplných informací. A to dokonce i v rámci jednoho zdroje. Například zde se u jediné oběti z řad policistů Brianu Sicknickovi na jednom místě píše, že „zemřel na následky zranění během nepokojů“ a jinde, že „zemřel poté, co utrpěl dvě mrtvice“. Pochybnostmi se zabývá i tento dokument. Jeho autoři poukazují například na to, že mezi demonstranty byli lidé, kteří ostatní k útoku na Kapitol evidentně podněcovali, a přestože jsou jejich jména nebo alespoň obličeje známé, nikdo je trestně nestíhá. Dále hovoří o selhání policie Kapitolu, o její zbrklé střelbě gumovými projektily a slznými granáty do davu, což celou situaci jenom vyostřilo, nebo o podcenění rizik celé akce a pozdním povolání Národní gardy, přestože Donald Trump požadoval její preventivní nasazení a řadě dalších otazníků. Autoři zmiňovaného dokumentu tak naznačují, že útok na Kapitol byl výsledkem předem připravené provokace, kdy se nechala část podporovatelů Donalda Trumpa strhnout k nezákonnému jednání. A že je nejasné, zda a jak byli do celé akce zapojeni někteří politici Demokratické strany. 

Pravda, autoři dokumentu nedávají slovo protistraně a lze tedy namítat, že není dostatečně vyvážený a že jde o jednu velkou manipulaci. Což se pochopitelně nedá vyloučit, protože tvrzení v něm uváděná nemá nikdo z nás šanci ověřit. Ale to samé platí i o „mainstreamové“ verzi událostí ze 6. ledna 2020. A tak lze o celé věci konstatovat jediné – někdo setsakramentsky lže, pro prosazení svého se neštítí vůbec ničeho a neváhá kráčet ani přes mrtvoly.

V tomto případě doslova…