Jenom ať nevyhraje Babiš...

V poslední době přibývá voleb, ve kterých voliči nehlasují pro toho, kdo jim předloží z jejich pohledu nejlákavější program, ale jejich motivací je zabránit volbě toho, kdo jim leze krkem. Říká se tomu negativní volba.

Obvykle nejde o volbu racionální, ale volič se rozhoduje na základě emocí. Ve snaze odstranit z funkce neoblíbeného politika nebo stranu totiž dává důvěru někomu, s jehož záměry a cíli se často ani pořádně neseznámil. Zpravidla jde o nějaké relativně nové politické uskupení, vystupující velmi razantně proti již etablovaným politickým stranám a strukturám. Má obvykle plná ústa „změny“ a jeho hlavní předností je to, že se ještě nestačilo politicky znemožnit. Na naší politické scéně to byly třeba Věci veřejné, později Úsvit a pak také hnutí ANO a Piráti.

Negativní volbou byly dle mého soudu výrazně ovlivněny nedávné parlamentní volby na Slovensku nesoucí se především v duchu hesla „všichni proti Smer-SD“, nebo spíše „zastavit Fica“. Což se skutečně podařilo a k nově nastupující vládní garnituře se upínaly zraky plné nadějí v to, že u našich východních sousedů dojde k radikální změně politické kultury. Jenomže neuteklo zase až tak moc vody v Dunaji a přišlo vystřízlivění. Ti, co měli být onou „nadějí na změnu“ se totiž sami začali zmítat ve skandálech. Vrcholem jsou plagiátorské aféry pana premiéra Matoviče a pana předsedy parlamentu Kollára (zde). Pikantní na tom je, že oba politici ještě v době, kdy seděli v opozičních lavicích, kritizovali za totéž tehdejšího šéfa parlamentu pana Danka. A tak je výsledkem volby podle hesla „zastavit Fica“ to, že na Slovensku vystřídala vládu mafiánů vláda tajtrlíků.

Není to ostatně poprvé, kdy si lidé v důsledku volby podle hesla „zastavit kohosi“ zvolili někoho, komu by za jiných okolností nedali hlas ani v bezvědomí. Tak třeba pan Macron se nestal prezidentem Francie proto, že by po něm voliči tak moc toužili, ale že nechtěli mít v čele státu Marii Le Pen. V tomto případě Francouzi vystřízlivěli z uspokojení nad nezvolením jeho konkurentky už během tří měsíců (zde). Obdobnou motivaci měli i voliči rakouského prezidenta Van der Bellena, kteří zase nechtěli, aby se stal hlavou státu suverénní vítěz prvního kola pan Hofer. 

Pro další příklad nemusíme chodit zase až tak daleko. „Aby nevyhrál ten druhý“ bylo totiž pro zhruba třetinu lidí tím hlavním kritériem pro výběr kandidáta i v našich prezidentských volbách před dvěma lety. Podle průzkumu společnosti MEDIAN (na straně 22 zde) totiž volilo skoro 40 % voličů pana Drahoše jen proto, aby se nestal prezidentem pan Zeman, zatímco jeho volilo z důvodu zabránění výhře protikandidáta jen necelá pětina voličů. Dle mého soudu tak o porážce pana Drahoše rozhodlo to, že kvůli mobilizaci těch, co nechtěli za žádnou cenu za prezidenta Miloše Zemana, zapomněl lidem vysvětlit, proč mají na Hrad poslat právě jeho.

Vše napovídá, že heslo „ať nevyhraje Andrej Babiš“ bude hlavním mottem i v případě parlamentních voleb v roce příštím. Byť tentokrát nebude iniciátorem negativní volby žádný nový subjekt, ale staří známí. Podle mne nás tak nečeká žádný souboj argumentů a programů, ale jejich nosným tématem bude, zda se podaří současným opozičním stranám vytvořit taková uskupení, kterými budou moci přečíslit poslance hnutí ANO, a tím pádem ovládnout jak sněmovnu, tak i Strakovku. Má to však hned několik ale. To, že je nutné získat početní převahu nejen nad hnutím ANO, ale i nad jeho pravděpodobnými koaličními nebo „skrytě“ koaličními partnery, je přitom to nejmenší.

Jednak v těchto případech moc nefunguje aritmetika. U koalic totiž neplatí, že 1 + 1 = 2, ale 1 + 1 < 2. Jen je otázkou o kolik. Tak například volební blok ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, o jehož zformování chce dle svého nedávného vyjádření usilovat pan Kalousek (zde), by v případě vytvoření koalice nezískal nějakých 23 %, kolik zhruba dělá součet současných preferencí jeho členů, ale jeho volební výsledek by se pohyboval o pár procentních bodů níže. Možná dokonce pod hranicí 20 %. Pokud by se strany dohodly jen na neformální předvolební spolupráci, tak zase hrozí, že se jeden nebo oba menší subjekty do parlamentu vůbec nedostanou a tím pádem by plány na silný parlamentní trojblok vzaly za své okamžikem zveřejnění volebních výsledků.

Ovšem ani maximální teoreticky dosažitelný volební zisk by na odstavení pana Babiše z pozice premiéra pravděpodobně nestačil. Pak by muselo dojít na povolební spolupráci s Piráty a s hnutím STAN (pokud se vůbec do parlamentu dostane). Jak by takový „sňatek z rozumu“ asi vypadal, je vidět na příkladu pražského magistrátu. Spory jsou tam takřka na denním pořádku (zde, zde, zde, zde nebo zde) a to jde „jen“ o správu města, která je do značné míry apolitická. Dokáže si někdo představit, že by obdobná koalice řešila třeba náš přístup ke Green Deal?

Všechny tyhle aritmetické kejkle jsou však ve skutečnosti úplně na nic. K porážce Andreje Babiše totiž nevedou úvahy, s kým a jak se spojit, aby se podařilo maximalizovat volební zisk, ale nalezení odpovědi na naprosto zásadní otázku: „Jak je možné, že má při tolika škraloupech tak velkou podporu?“ Ti, kterým antipatie vůči osobě současného premiéra brání zachovat si patřičný nadhled, považují za důvod to, že ho volí jen samí „za koblihu koupení hlupáci“. Tak jednoduché to však nebude, protože pak by stačilo dát těmto lidem koblihy dvě a pan Babiš by se odporoučel na smetiště dějin.

Cesta k volebnímu vítězství nad ním zkrátka nevede přes „aritmetické koalice“, ale pouze přes oslabení jeho pozice v očích voličů. Opoziční politici to zatím zkouší tím, že mu v souvislosti s jeho skandály usilovně mydlí schody. Což je evidentně tak zaměstnává, že úplně rezignovali na to, aby veřejnosti představili svoji vizi České republiky. Zatím to totiž vypadá, že v jejich podání má jeden jediný bod: „země, kde není premiérem Andrej Babiš“. Což je představa, která nepochybně uspokojí jeho odpůrce, ale s volební podporou hnutí ANO to nepohne ani o píď. 

Ovšem když se to vezme kolem a kolem, tak ono je vlastně jedno, jestli opoziční strany nějakou vizi mají nebo nemají. Stejně totiž není v jejich řadách nikdo, kdo by pro ni dokázal voliče získat. Předsedové aktuálně nejsilnějších opozičních seskupení pánové Bartoš a Fiala a ani další politici, totiž v této disciplíně nesahají panu Babišovi ani po kotníky. Na něj by platil jen někdo formátu Václava Klause, Jiřího Paroubka nebo Mirka Topolánka. 

Což je jen další z dokladů toho, že Andrej Babiš nemá svých 30 % voličské podpory díky tomu, že by byl tak skvělý. Ono to totiž v situaci, kdy opozice není s to veřejnosti představit ani smysluplnou vizi, ani schopného lídra, jde v podstatě samo...