Tento dopis si nechte na památku na mě

Rád čtu literaturu faktu a kniha s tímto názvem (autorky Pavla Písecká a Birgit Sack) do tohoto žánru vlastně patří. Obsahuje dopisy na rozloučenou 90 vězňů odsouzených na smrt během druhé světové války. 

Nejvíce jich bylo odsouzeno Lidovým soudem v Drážďanech. Šlo o různá provinění: distribuce letáků, výběr příspěvků ne činnost zakázané komunistické strany, porážka prasete „na černo“, držení zbraně…Odsouzení na smrt tehdy mohli den před popravou (když poprava byla ráno) nebo v den popravy (když poprava byla večer) napsat dopis na rozloučenou. Dopisy jsou adresovány rodině. Ti popravení byli ve věku 19 až 60 let. 16 pisatelů bylo svobodných, ostatní ženatí a vdané. Rozvedený nebyl žádný, pouze jeden odsouzený nežil s manželkou, ta zřejmě žila s jiným. Dopis adresoval svým rodičům a dětem, o odloučené manželce v něm nepadlo ani slovo. U dvou svobodných se objevila obdobná zápletka. Jedna svobodná se rozešla se svým milým, ten se jí pomstil tím, že ji udal. Byla odsouzena k trestu smrti, napsala dopis rodičům a bývalého milence v něm proklela. To je však jediný případ neodpuštění a nesmíření, který v těch dopisech lze číst. Druhý svobodný se rozešel s dívkou, a ta ho následně udala a on byl odsouzen k smrti. V dopise rodičům píše, že jí odpustil a prosí své rodiče a sourozence, aby jí taky odpustili. Podobná zápletka je zpracovaná myslím v Nikolaji Šuhajovi loupežníkovi.

Dopisy jsou psány tak, "jak jim pusa narostla". Někteří z pisatelů projevili sklon k básnění, jeden do dopisu složil i básničku pro malou dceru. Jiní alespoň citovali Wolkera, Nerudu nebo Sládka.

Na smrt odsouzení mohli tenkrát využít evangelického nebo katolického duchovního, aby je před smrti navštívil a pomohl jim, aby se připravili na poslední krok. Byl jsem překvapen, kolik odsouzených toto využilo, i ti, kteří byli komunisty.