Vím, že většina lidí má vyhraněný názor na dobrovolné ukončení života. Pokud někdo na toto téma ještě chce vést úvahy, doporučuji zvážit níže uvedená fakta.
Měl jsem čtyři spolužáky (byli to tři kluci a jedna dívka), kteří ve věku okolo 20 let se pokusili o sebevraždu (nezávisle na sobě). Ve všech případech se je podařilo zachránit. Jeden pak odešel ze školy a ztratil jsem na něho kontakt. Další dva prožili obyčejný život a zemřeli ve věku okolo 70 let. Poslední z nich, pokud vím, ještě žije. Vzpomněl jsem si na ně, když jsem četl, že nějaká mladá žena v Holandsku žádá o eutanazii z důvodu depresí. Znám lidi s depresemi, vím, že při nich trpí hodně, ale taky vím, že mají období, kdy vedou docela normální život, jsou spokojeni a jsou rádi na světě. Pokud jde o ty mladé a jejich pokusy o sebevraždu, předpokládám, že většina lidí jim je nechce usnadnit.
Ve státech, v nichž se provádí eutanazie, jsou každoročně zaznamenávány případy, kdy člověk, který podstoupí eutanazii, po smrtelné dávce upadne do kómatu a k překvapení všech se však po nějaké době vrátí do života. A už odmítá podruhé proceduru opakovat. Jeho zdravotní stav je po prvém pokusu horší, přesto chce však život dožít do přirozeného konce. Zajímavé, že se nikdo takovými případy nezabývá. Neptá se „oživlé“ osoby, proč změnila názor. Mnohdy to přináší problémy. Sociální zařízení, kdy se dotyčný nacházel, už slíbilo jeho lůžko jinému. Míst v těchto zařízeních je nedostatek, zájemci čekají ve frontě. Jak to řešit, když ten, který to měl ukončit, to po prvém neúspěšném pokusu vzdal?
V zemích, kde se praktikuje eutanazie, jsou mnozí lidé s vážnou diagnózou nešťastní, když jim lékař doporučí aby „to ukončili“. Mnozí takoví vyhledávají doktora, který jim něco takového nebude doporučovat.
