Odpouštět

Dne 12. 10. 2022 zde publikoval Jan Fikáček blog nazvaný „Ví papež, co je dobro a zlo? A neměl by být papežem ateista?“ Pokouším se tímto o reakci.

Ve zmiňovaném článku autor dochází k závěru, že Ježíšovo učení o tom, že máme milovat i své nepřátele, vede k amorálnosti. Jistě jsou tady blogeři mnohem fundovanější, buďto však tento příspěvek přehlédli nebo neměli čas, aby reagovali. Zbylo to tedy na mne, abych se pokusil věc vysvětlit.

Předem bych uvedl, že papež reagoval na tuto válku mnohokrát. Na webu vira.cz jsem například toto vyjádření:

“Ve jménu Božím vás žádám: zastavte tento masakr!”, zvolal papež František při modlitbě Anděl Páně v neděli 13. března, v den devátého výročí svého zvolení římským biskupem. Papež připomněl oběti z Mariupolu, “barbarství zabíjení dětí, nevinných a neozbrojených civilistů”, požádal o ukončení toho, co jednoznačně označil za “nepřijatelnou ozbrojenou agresi”, než “se města změní ve hřbitovy”, poděkoval za přijetí mnoha uprchlíků a požádal všechny, aby znásobili modlitby za mír.

Jistě by se dalo dohledat i starší vyjádření papežovo. Teď se pokusím nastínit postoj křesťanů k nepřátelům a k násilí.

V Bibli se na mnoha místech mluví o tom, jak se máme chovat ke svým nepřátelům, Uvedu jen několik citátů:

Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš. (Exod 24n)

Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, (Mt 5,44)

A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12)

Tupí nás, a my jim přejeme všecko nejlepší. Pronásledují nás, a my to trpělivě snášíme. Pomlouvají nás, a my pro ně máme jen laskavá slova. Jsme jak odpadky, které lidé odhazují; všichni námi pohrdají, a to ještě i teď. (1Kor 4,12n)

Ve všech těchto případech se mluví o tom, že máme odpouštět těm, kteří ublížili nám, nikde se nemluví o tom, že máme odpouštět těm, kteří ubližují jinému. Naopak, Bible velmi často chválí spravedlnost. Slovo spravedlivý/á se vyskytuje v Bibli 448 krát, slovo spravedlnost je tam 345 krát

Jak vypadá spojení těchto dvou zásad u křesťanů lze ukázat na příkladu školy, kde učitelka vidí, že žák A ublížil žákovi B a žák B se chystá žákovi A to oplatit. Učitelka v tomto okamžiku zasáhne a řekne: „Já žáka A potrestám sama a ty mu to odpusť!“

V kapitole 10 v Lukášově evangeliu je popsán známý příběh, jak nějaký muž (Žid) šel do Jericha, přepadli ho lupiči a nechali ho zraněného ležet u cesty. Šel kolem Samaritán (tehdy bylo mezi Samaritány a Židy tradiční nepřátelství) a postaral se o zraněného. Kdyby tam ten Samaritán šel o chvíli dříve, právě když ti lupiči obírali přepadeného, jistě by mu pomohl. Že bychom měli být nevšímaví ke zlu, které se děje někomu druhému, to nelze z Bible vyvodit, naopak, lze tam na více místech nalézt přikázání, že máme pomoci každému, kdo je v nesnázích, i když je to náš nepřítel.

Při aplikaci těchto přikázání mnohou vznikat různá dilemata. Například: můžu se bránit, když jsem ohrožen na životě?  Většina křesťanů dochází k závěru, že se mám bránit a že v sebeobraně mohu dokonce i zabít. A pokud je ohrožena moje rodina, manželka či děti, pak jsem povinen je bránit. Další dilemata ukážu na několika příkladech.

V životopisu svatého Ludvíka IX. čteme, že soudil jednoho vraha, za kterého se přimlouvali a zaručovali nějací šlechtici. V tehdejší době měl král těžkou volbu: trest smrti nebo milost. Tehdejší státy nebyly tak bohaté, aby mohl král dávat doživotní vězení. To až v dnešní době můžeme rozdávat vrahům doživotí, i když každé doživotí přijde stát na několik milionů korun. Král mu dal tedy milost. Po nějaké době spáchal druhou vraždu a situace se opakovala. Král opět dal na slova přímluvců a udělil mu milost. A po nějaké době se opět situace opakoval: Spáchal třetí vraždu, šlechtici se přimlouvali a král Ludvík řekl: „Ale už má na svědomí tři vraždy!“ V tom se vmísil do hovoru králův šašek: „Nikoliv, jenom jednu vraždu má na svědomí ten vrah, ty dvě další má na svědomí jeho královská výsost, protože ho nenechala včas popravit.“

Další dilema je případ Dirka Willemse, který žil v 16. století v Nizozemsku a byl to novokřtěnec. Církev či sekta novokřtěnců vznikla ve Švýcarsku, u jejího vzniku byl i reformátor Zwingli, který se však později od ní odtáhl. Rozšířili se hlavně v Německu a přišli i na Moravu, kde jim však říkali habáni. Hlavně v Německu však byli pronásledováni, jednak odmítali jakoukoliv světskou autoritu, jednak se vymezovali proti převládajícím luteránům. Dirk Willems byl jako novokřtěnec vsazen do vězení. Po čase se mu podařilo utéci. Běžel přes zamrzlý rybník Hondegat a za ním běžel jeden ze strážců, který ho pronásledoval. Willems rybník přeběhl, možná byl pobytem ve vězení vyhublý, pod pronásledovatelem však led praskl, začal se topit a volal o pomoc. Willems, který se přesně řídil Biblí a věděl, že máme milovat i své nepřátele, řešil toto dilema tak, že se vrátil a svého pronásledovatele zachránil. A teď stál před dilematem jeho pronásledovatel: Má ho nechat běžet nebo zadržet? Zvítězilo u něho vědomí služební přísahy. Zadržel ho. Willems byl odsouzen k trestu smrti a dne 16. 5. 1569 byl u Asperen v Nizozemí upálen. Novokřtěnci se v dalším vývoji štěpili, za jejich následovníky se považují i američtí amišové, kteří berou Willemse jako svého mučedníka a ve Spojených státech mu dokonce postavili sochu v městě Steinbach ve státě Manitoba.

Třetí příklad souvisí s teroristickým činem, který se stal dne14. února 2016 ve Francii. Toho dne sloužil P. Jacques Hanel mši v kostele Saint-Étienne-du-Rouvray v rouenské arcidiecézi. Do kostela vnikla dvojice mladých teroristů ozbrojených noži a kněze zavraždili. Několik ran taky obdržel účastník bohoslužby Guye Coponet. Jeho manželku a tři řeholní sestry drželi útočníci jako rukojmí. Jedné z nich, sestře Daniele, se podařilo uprchnout a přivolala policii. Ta oba útočníky zastřelila.

Následné vyšetřování ukázalo, že měli tři pomocníky, kteří se podíleli na přípravě činu. Všichni byli muslimové, ovšem narození již ve Francii.

Rouenský arcibiskup Dominique Leburn podal žalobu na přeživší spolupachatele a odůvodnil to slovy: „Doufám, že proces vnese světlo do toho, odkud násilí vytrysklo… Možná nám obžalovaní řeknou, zda je to akt pomsty za vojenské akce Západu na Blízkém Východě. Nebo je to kvůli jejich pojetí víry?“

Naproti tomu řád vincentek, jehož tři členky byly drženy jako rukojmí, žalobu nepodal.

Sestra zavražděného kněze se jmenovala Roselyne a byla vdovou. Její čtyři děti již byly samostatné. Žila tedy u bratra-kněze a vedla mu domácnost. Když se trochu vyrovnala s bratrovou smrtí, zjistila, že nedaleko bydlí Adele Karmiche, matka jednoho z pachatelů, kterého zastřelila policie. Narodila se v Tunisu. Adele v dětství odešla s rodiči do Francie. Stala se zde učitelkou a měla čtyři děti. Roselyna se rozhodla, že ji navštíví. Představila se a řekla: „Já jsem měla 4 děti, vy jste měla 4 děti, již máte jen tři. Přišla jsem vás utišit v žalu, který prožíváte.“ - „Ne vy mne, já vás musím prosit za odpuštění, poněvadž můj syn zabil vašeho bratra.“ Odpověděla Adele. Pak vyprávěla o tom, že jsou muslimy jen formálně, do mešity nechodí. Jeden syn se však v komunikačních sítích na internetu radikalizoval. Marně mu to rodiče rozmlouvali. Dokonce pozvali své příbuzné, aby mu to vymluvili. Bohužel ani jejich výřečnost nezabrala a došlo to až k násilnému činu. Obě ženy se nakonec spřátelily.

Vyšetřování se vleklo, soud se konal někdy před půl rokem. Spolupachatelé dostali tresty od 8 do 13 let. Na místě poprosili pozůstalé o odpuštění, příbuzní řekli, že jim odpouštějí. Neznám případ, že by muslimští teroristé někdy svého činu litovali a prosili pozůstalé o odpuštění.

Čtvrtý případ se stal v jednom našem hospici. Jak známo, starají se tam o nemocné v terminálním stadiu nemoci. Přibyl jim tam jeden pacient. „To jeho jméno mi je povědomé.“ řekl jeden člen z ošetřujícího personálu. Začali pátrat a dověděli se, že tam byl poslán z vězeňské nemocnice po neúspěšné léčbě rakoviny. Brzy zjistili, že byl odsouzen na doživotí za brutální vraždu. Začali se obávat, aby je taky nenapadl. Některý ošetřovatel, když šel k němu, nechal otevřené dveře a požádal kolegu, aby byl připraven na chodbě, kdyby bylo potřeba pomoc. Některé sestry k němu chodily ve dvojici. Byla tam jedna věřící ošetřovatelka, ta k němu chodila sama a chovala se k němu se stejnou laskavostí jako k ostatním. Jednou ráno k němu přišla a viděla, že se blíží konec. Udělala mu ranní hygienu a zůstala, aby si s ním chvíli popovídala. Pacient jí nečekaně řekl: „Vy jste jediná osoba v mém životě, která mě má ráda.“ – „Snad jste měl matku.“ namítla ošetřovatelka. – „Té mne odebrali ve třech letech pro špatné zacházení. Dali mne do dětského domova, kde jsem žádnou lásku nepoznal. I tady se ke mně všechny ošetřovatelé a ošetřovatelky chovají odtažitě.“ – „Ježíš vás má rád.“ řekla ošetřovatelka. Pacient zjihnul. Pokračovala tedy dále o Ježíšovi. Po chvíli pacient požádal o křest. Půl hodiny po křtu zemřel.

Někteří zlí lidé jsou zlí proto, že nikdy se nesetkali s laskavým přijetím. Z tohoto poznání vychází křesťanská zásada: Hřích je třeba nenávidět, hříšníka je třeba milovat!