Naše širší rodina se sešla – 2. Vyprávění příbuzné středních let

Snad by někoho mohly zaujmout zážitky s Ukrajinci, se kterými má řada příbuzných zkušenosti, a došla na ně řeč. Uvedu je na pokračování. Nebudu je tlumočit úplně věrně, aby byla zachována anonymita.

Jedna příbuzná vyprávěla: V naší vesnici jsme našli volné prostory a ubytovali tam Ukrajince, tedy převážně ženy s dětmi. Prvá věc, kterou jsme udělali, byla sbírka šatstva. Ty ženy a děti přijely prakticky jen s tím, co měly na sobě. Byli jsme překvapeni, kolik dětského a dámského oblečení ženy z naší vesnice přinesly. Ukrajinky tak získaly oblečení na léto i na zimu pro sebe i pro děti.

Zajistili jsme jim učitele, který uměl dobře rusky, a učil je češtinu. Učitel byl překvapen zájmem o probíranou látku. S takovým se u běžných žáků nesetkával. Když je učil, jak nakupovat v obchodě a ukazoval jim, jak vypadají naše peníze, zajímalo je, kdo je vyobrazen na bankovkách a čím byl významný. Postupně u nich zájem opadal a brzy se ukázalo, proč: začal je přemáhat stesk po domově. Lépe na tom byly ty ženy, které si našly práci. Jelikož žijí v jedné vesnici ve Slezsku, nebylo to s tou práci jednoduché. Jedna uprchlice byla kuchařka, když zašla do provozovny jednoho řetězce s rychlým občerstvením, nabídli jí něco kolem 15 000 měsíčně. Nakonec však našla v jedné jídelně lepší podmínky. Byly tam taky dvě zdravotní sestřičky, kterým v okolních zdravotnických zařízeních nabízeli pouze místa ošetřovatelek, až se naučí jazyk, pak budou dělat sestřičku. Naštěstí měly kontakty na kolegyně žijící v Čechách. Zavolaly mobilem a slyšely odpověď: „Jsem v Praze, hned mě vzali jako sestru. Přijeďte, vezmou vás taky.““ – „A kde bydlíš?“ – „V tělocvičně na matraci.“ To se jim, nelíbilo, ale brzy dostaly obě místa sester v Čechách i s bydlením na ubytovně.“ Nakonec všechny ženy, které nebyly na mateřské, dostaly místa. Několik se jich však vrátilo na Ukrajinu, zdá se mi, že hlavním důvodem byl stesk po domově.

Abychom ty Ukrajinky trochu rozptýlili, řekli jsme jim, že je v neděli vezmeme na jednu akci do sousední vesnice. Ta akce by se mohla dětem líbit. V neděli po obědě jsme šli přes les do sousední vesnice a divili jsme se, jak ten les ukrajinské ženy překvapil. Ony snad ještě nebyly v jehličnatém lese. Všechny byly z velkých měst a jako místo oddechu znaly hlavně parky. Řekli jsme jim, že si mohou kdykoliv zajít s dětmi do lesa a třeba si nasbírat maliny. To byl pro ně objev.

Jinak byly velmi ukázněné a vděčné za vše. Jedna matka s dětmi byla ubytována ve skautské klubovně. Každý týden v den, kdy měli skauti schůzku, klubovnu vyklidila a šla k někomu na návštěvu. Po schůzce se zase nastěhovala. Dělala to bez reptání. Až jedna rodina se rozhodla pro návrat, uvolnila se jí místnost, kterou nemusela jednou za týden vyklízet.

Před 2 dny jsem s příbuznou, která toto vyprávěla, mluvil telefonicky. Řekla mi, že po bombardování ukrajinských měst (v odvetu za poškození Kerčského mostu), jí telefonovala ta žena, která odešla, a ptala se, zda se může vrátit, že se bojí bombardování. Příbuzná jí odpověděla, že může, ale že bude bydlet ve skautské klubovně a že ji jednou týdně bude muset uvolnit. Nevadí, přijede.