Lukáš, Jitka a Irena 5/16 Irena má prvé dítě

Asi díky těmto lékům Jitka dokonce zvládla i jednu velmi nepříznivou situaci. Když ani po roce neotěhotněla, vyhledali jsme odbornou pomoc.

Výsledek vyšetření byl velmi nepříznivý: Jitka není schopna přivést na svět dítě a nemohou nám nabídnout ani nějaké alternativní řešení. Adopci jsme zamítli. Znaly jsme dva případy, kdy adoptované dítě, i přes dobrou výchovu, bylo velmi problematické.

Jitka se kupodivu nezhroutila. Možná jí k vyrovnání s tímto nepříjemným faktem pomohly i události, které krátce po tom vyšetření následovaly. Asi po týdnu přišla Jitka od Ireny a řekla mi radostným hlasem:

„Irena je v jiném stavu.“

„Šéf Konopka si ji vezme?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ona to nemá s Konopkou.“

„A kdo je tedy otcem?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Asi ten Němec, co s ním Irena dojednala ten velký kšeft.“

Vzpomněl jsem si, že Irena byla před nedávnem v Německu, jednání tenkrát bylo někde v Alpách, a dojednala tam významný kontrakt, který hodně pomůže jejich firmě. Na konec toho jednání tam přijeli od nás vrcholní představitelé firmy Vadex, ve které Irena pracovala, a slavnostně podepsali kontrakt. To vše jsem slyšel od Jitky.

„Ten Němec je svobodný?“ zeptal jsem se.

„Já nevím, asi ne.“

Jen jsem udiveně nad tím zakroutil hlavou.

S postupem času jsem se dověděl, že Irena neudala otce, za to dostala od podniku byt. Dosud bydlela s maminkou v malém bytě. Spolu s Jitkou jsme jí pomohli se zařízením bytu a se stěhováním.

Když se blížil termín porodu, Jitka přespávala u Ireny v bytě a stejně tak tam byla i nějakou dobu i poté, co přišel na svět malý René. Já jsem tam taky občas přišel. Irena však měla velmi ochotou maminku, která jí taky byla samozřejmě k dispozici a vnuka ráda vozila na vzduch. Já jsem byl k dispozici vždy, když bylo třeba s malým zajet do poradny nebo na očkování.

Jednou mě Jitka požádala, abych v určitou hodinu čekal s autem před domem, ve kterém bydlela Irena, a odvezl Reného k lékaři. V danou hodinu přišla Jitka s Reném a nasedla s ním do auta.

„Kde je Irena?“ ptal jsem se.

„Má neodkladnou práci, jde o běžnou prohlídku, já ji zastanu.“

Začínalo mi to být divné.

„Na které poliklinice je ta prohlídka?“ zeptal jsem se.

„Jeď! Já ti budu říkat cestu.“

Vzal jsem telefon a zavolal Ireně:

„Do které ordinace máme s malým jet?“

„Co? Do jaké ordinace?“ nechápala Irena.

„Jitka mě objednala, že mám Reného zavézt k lékaři.“

„Kde jste?“

„U vás před domem.“

„Počkejte tam, hned přijdu!“

Přišla a došlo mezi ní a Jitkou ke konfliktu.

U Jitky symptom strachu přetrvával. Projevoval se nejen při zprávách o přírodních katastrofách či občanských nepokojích, ale také tím, že na Reném stále nacházela něco znepokojivého. Jednou byl moc bledý, podruhé byl moc červený. Pak se jí zdál moc živý, jindy se jí jevil jako málo aktivní. Nebylo jí to možné vymluvit. A chtěla, aby se na něho podíval jakýsi léčitel.

Asi o rok později přišla Jitka s žádostí:

„Kamarádka z práce byla u kartářky a bylo to prý fantastické. Zavez nás tam s Irenou!“

„Že bys věřila na takové šarlatány. Nikam nejedu!“

Jitka však naléhala, bylo to daleko na pěší výlet, krom toho bylo třeba, aby někdo pohlídal Reného, který už měl dva roky. Nakonec jsem podlehl jejímu naléhání, protože doktor Týnecký mně tenkrát říkal, ať se snažím, aby Jitka byla v pohodě.

Zavezl jsem je tedy ke kartářce. Bohužel pršelo, nemohl jsem jít s Reném na procházku, zatím co Jitka s Irenou budou u kartářky. Zůstali jsme s René v autě a vzal jsem si malého na klín. Byl úplně spokojený: točil volantem, mačkal na páčky a na tlačítka. Trvalo to více jak půl hodiny, než se Jitka s Irenou vrátily. Reného jsem vrátil do dětské sedačky. To se mu nelíbilo, domáhal se toho, aby mohl mít v ruce volant. Když konečně křik ustal, zeptal jsem se:

„Tak co pěkného jste se dověděly?“

„Prvně rozebírala zdraví,“ začala odpovídat Jitka, protože Irena stále uklidňovala Reného, který se nechtěl smířit s tím, že nesedí za volantem. „K čemu došla, řeknu ti až nakonec. Pak mluvila o rodině. Řekla mi, že o manžela nemusím mít obavy, mám si však dávat pozor na některé kolegy v práci. Nakonec mluvila o zaměstnání a řekla mi, že se díky svému úsilí dočkám povýšení. A teď to nejdůležitější: řekla mi, že potřebuji na svém těle aktivovat nějaké čakry a že do dvou let budu mít dítě.“

„Sice nevím, co jsou ty čakry, ale je to pěkná předpověď.“ řekl jsem. Pak jsem se obrátil na Irenu:

„Co slíbila tobě?“

„Zdravotně jsem celkem v pořádku, jen si mám dávat pozor při cestách do větší vzdálenosti, to že mě může něco ohrožovat, čemu jsem tak docela nerozuměla.“

„To ses nezeptala?“

„Ne, to se nemůže. Ona říkala, že tu věštbu pronáší v nějakém transu a že jí nesmíme vyrušovat.“

„Co ti předpověděla o rodině?“

„Že si mezi více zájemci vyberu toho s nejlepším postavením a že se brzy vdám. On se kvůli mně prý rozvede.“

„To je pěkná předpověď, až na to, že by se kvůli tobě měl rozvést. To se mi nelíbí!“

„Tobě se vždycky něco nelíbí, ty moralisto!“ řekla nakvašeně Jitka. Znala můj názor na rozvody.

„Když uvážíš, že po takovém rozvodu zůstane hluboce zklamaná žena a možná i raněné děti, tak to přeci nemůže člověk schvalovat,“ oponoval jsem Jitce.

„Třeba ta žena měla za manžela takového moralistu, jako jsi ty, a byla ráda, že se ho zbavila,“ přešla Jitka do protiútoku.

Přestal jsem mít námitky. Byla by z toho jen hádka, které se mám vyhýbat kvůli Jitčině zdravotnímu stavu. Na druhou stranu jsem bytostně přesvědčen, že jen dodržování morálky může přinést harmonii do nitra každého jednotlivce i do společnosti. Místo toho jsem slyšel ty moralisto! jako nadávku.

„A co ti slíbila, že tě čeká v práci?“ obrátil jsem se na Irenu.

„Že budu mít úspěch. Hlavně v souvislosti s cizinou.“

„Tak si v té cizině dávej pozor na ty nejasné zdravotní hrozby!“ neodpustil jsem si trochu ironie.