Ještě jeden případ

Před týdnem jsem tady zveřejnil blog reagující ne příkaz „odpouštět nepřátelům“, ve kterém byl čtyři příklady z praxe. Vzpomněl jsem si ještě na jeden případ. Četl jsem ho v nějakém časopise asi před 10 lety.

V jedné převážně muslimské zemi bylo zemětřesení, při kterém bylo zničeno jedno město. Hned tam směřovala humanitní pomoc ze zahraničí. Jako prvá tam dorazila jedna křesťanská charitativní organizace a začala rozdávat jídlo a stany. Ve zničeném městě žila křesťanská menšina, která si přišla vyzvednout pomoc, muslimové však si pro pomoc nepřicházeli. Charitativní pracovníci je šli pozvat:

„Přijďte si pro humanitární pomoc!“

„My jsme muslimové.“

„To nevadí, pomoc je i pro vás.“

„My jsme před rokem křesťanům vypálili kostel a zabili jejich kněze.“

„No to je sice velmi špatné, ale teď potřebujete najíst, napít a postavit stany. Pojďte si pro to!“

„Vy nám to dáte, i když jsme udělali takovou věc?“

„Ano, my máme přikázání odpouštět naším viníkům.“

„Takové přikázání nemůže být:“

Dalo jim to dost práce, ale sehnali Bibli v jazyce, kterému muslimové rozuměli, a ukázali jim příslušné místo. Muslimové nechtěli věřit vlastní očím, protože v Koránu se hlásá násilí. Došli k závěru, že křesťanství je lepší a chtěli pokřtít. Pracovníkům charitativní organizace tím přibylo hodně práce: Zajistit výuku křesťanského učení, křest a dopravu pokřtěných muslimů do zahraničí, přičemž jim změnili identitu. Za odpad od islámu je trest smrti. Z těchto důvodů nebylo zveřejněno, o které město a kterou zemi šlo.