Dva odstrašující případy ke zdravému životnímu stylu

Často dostávám, většinou jako přílohu k mailu, rady ohledně zdravého životního stylu. Zpravidla doporučují jíst zeleninu, hodně pohybu, bylinnou léčbu, otužování a podobně. Snad nikdy jsem tyto rady nedočetl až do konce.

Důvod je jediný: Ve svých osmdesáti letech toho na sobě už mnoho nezměním, i kdybych chtěl. Mohl bych však v této souvislosti nabídnout dva příběhy mých kolegů, které by mohly sloužit jako odstrašující příklady.

Prvý se týká mého spolužáka, říkejme mu třeba Mirek, jmenoval se jinak. Přátelili jsme se spolu. V sedmdesátých letech Mirek s manželkou, nazývejme ji třeba Lenka, emigrovali. Mirek se na emigraci připravil: naučil se dobře německy. Díky tomu dostal práci v jedné huti v Německu, nemusel tedy pokračovat do Kanady nebo do Austrálie, jako většina tehdejších emigrantů. Bydlel pak s rodinou v Porúří, kde je soustředěn německý hutní průmysl. Brzy po roce 1989 přijeli i se dvěma dětmi. Neviděli jsme se více jak patnáct let a byli jsme s manželkou velmi překvapeni, jak dobře vypadli: štíhlí, pohybliví. Zájem o svět, hlavně o zdravý životní styl. Když viděli, že máme v ledničce uzeniny, zděsili se. „To je to nejhorší!“ poučili nás. Pro jistotu si přivezli sebou ovesné vločky a další bio potraviny. Na začátku devadesátých let ještě naše obchody neoplývaly velkým sortimentem, manželka s nimi pracně sestavovala jídelníček z u nás dostupných surovin, který by jim vyhovoval. Lenka se při pobytu v Německu začala věnovat léčitelství. Propagovala všechny alternativní léčebné postupy, o „školské medicíně“ se vyjadřoval s opovržením. Snažili se nás přesvědčit, ať také přejdeme na jejich zdravotní styl, který zajišťuje, že se člověk v dobré kondici dožije 120 let. Byli o tom přesvědčeni.

Na druhé straně jsme byli nepříjemně překvapeni jednou věcí: Mirek a Lenka se soustavně sekali jazykem. Oni snad spolu nepromluvili normálně, jen ironicky a jízlivě. Bylo to velmi nemilé zjištění. Před jejich emigrací jsme si byli docela blízcí, stačilo patnáct let odloučení a byli jsme každý někde jinde.

Po nějaké době jsem jel s kolegou Honzou do Německa na služební cestu. Jeli jsme autem a cestu jsem navrhl tak, že pojedeme přes město, ve kterém bydlel Mirek s rodinou. „Zastavte se u nás!“ řekl mi Mirek, když jsem mu to telefonicky sděloval. – „Jedu však s kolegou Honzou,“ namítal jsem. – „Ať přijde taky.“

Stavili jsme se. Bydleli ve vilové čtvrti, kde všechny domky na jedné ulici patřily firmě, ve které Mirek pracoval. Bydleli v nich vedoucí od mistra výše. Vilky byly poschoďové, jedna rodina bydlela v přízemí, druhá v poschodí. Dvakrát týdně přišel zahradník placený firmou a upravoval zahradu. U domku parkovalo více aut. „Synové musí mít auta, studují na soukromé univerzitě, která má přednášky na různých místech,“ vysvětlil nám Mirek.

Pobyli jsme u nich několik hodin a přepočítal jsem se: Naivně jsem se domníval, že se Mirek s Lenkou nebudou před cizím člověkem hádat. Bohužel, sekali se jazyky stále. Kolega nevěřil svým uším. Znal totiž případ, kdy manželé se rozváděli, ale před okolím se chovali, jako by jejich manželství fungovalo. Navíc jsem při odchodu, kdy jsme potkali souseda bydlícího nad nimi, zjistili, že mají napjaté vztahy i s těmito sousedy.

Firma, ve které Mirek pracoval, privatizovala jednu huť v bývalém Východním Německu a dosazovala tam na vedoucí místa své zkušené pracovníky z bývalého Západního Německa. Mirek doufal, že to bude pro něho znamenat postup. Místo toho přišel pravý opak. V průběhu devadesátých let začalo Rusko a Ukrajina dovážet do západní Evropy levnou ocel. Západoevropské hutě omezovaly výrobu a propouštěly zaměstnance. Začaly od těch nejstarších a dávaly jim předčasný důchod. V roce 1996 došlo i na Mirka. Ačkoliv měl teprve 53 let, šel do penze. Penze mu byla vyměřena ve výši 90% platu a 10% mu doplácela firma, u níž pracoval. Šel tedy do penze se stejným platem. „To máš výborné!“ řekl jsem mu, když mně skleslým hlasem telefonicky líčil tuto skutečnost, kterou on považoval za tragédii. – „Platy ve firmách porostou a nám nebudou stejným tempem zvyšovat důchody.“ namítal Mirek.

Po odchodu do důchodu si Mirek našel místo průvodce v jakémsi průmyslovém skanzenu. Nenudil se, přesto se dostal do depresí. Přestal se ozývat. Nakonec se pokusil o sebevraždu. Asi nešlo o demonstrativní sebevraždu, asi to myslel vážně. Snědl hodně prášků, když nikdo nebyl doma. Náhodou synovi odpadla přednáška, přišel neplánovaně domů a nalezl tátu v bezvědomí. Volal sanitku, zachránili ho. Dlouho byl v nějakém ústavu. Když jsem mu tam jednou zavolal, hned ukončil hovor, nechtěl se mnou mluvit. Z ústavu nakonec odešel, ale nikoliv domů, šel bydlet do pronajatého bytu. Dostal se celkem do dobré formy, zase jezdil autem a zase se mnou komunikoval. V této době se ženil jeho starší syn a chtěl mít oba rodiče na svatbě. Mirek s Lenkou se tedy sešli na svatbě a zase se tam slovně kousali. Skončilo to tak, že Lenka odešla a práskla dveřmi.

Pak Mirek zavinil havárii a od té doby nejezdil autem. Přijel vlakem i na sraz spolužáků-šedesátníků. Nechtěl mluvit o svém zdravotním stavu, měl jsem však dojem, že jeho vnitřní orgány, které byly díky přísné životosprávě ve výborném stavu, předávkováním prášky utrpěly. Zkrátka už nebyl tak svěží.

Velmi slušný důchod Mirkovi umožňoval cestovat po světě. Jel na dva měsíce na Jávu, vrátil se a pak jel na dva měsíce do Thajska, vrátil se, jel na dva měsíce na Borneo…atd. Když byl na dva měsíce v Latinské Americe, zdravotně se zhroutil a skončil v nemocnici. Po týdnu ho z nemocnice propustili, nikoliv proto, že by se jeho zdravotní stav zlepšil, ale proto že vyčerpal částku, na kterou byl pojištěn. Několik dnů trvalo, než situaci vyřešil. Už nevím, zda mu pomohli synové nebo německá ambasáda. Nakonec se dostal do Německa, kde dokončili léčbu. S cestováním byl však konec. Ani do Česka nejel. Vyměňovali jsme si však dlouhé maily. I ty však po čase ustaly. Po nějaké době mi od Mirka přišel jeden zmatený mail. Vyrozuměl jsem z něho, že přeložil nějakou básnickou sbírku a že by ji chtěl vydat. Další text jsem však nepochopil. Ptal jsem se, co to má být, zda je to ukázka přeložené básně, či něco jiného. Odpověď však žádná nepřišla. Posílal jsem mu nadále maily s gratulací k narozeninám, či k novému roku. Odpověď nepřišla, ale maily se nevracely. Až jednou asi před deseti lety jsem mu poslal nějaké přání a dostal jsem odpověď, že mail nelze doručit. Několikrát jsem odeslání opakoval, vždy byl nedoručitelný. Snažil jsem se nalézt kontakt na jeho syny, oba jsou zubními lékaři, myslel jsem, že mi nějaký vyhledávač pomůže. Nebyl jsem úspěšný.

To je tedy případ spolužáka, který dodržoval přísnou životosprávu. Jen do ní nezahrnul harmonické vztahy v užší i širší rodině a s okolím vůbec.

Druhý příklad již je krátký. Měl jsem spolupracovníka, říkejme mu třeba David. Budu ho charakterizovat tím, že hrál na klávesy v jedné kapele, vlastně ve více kapelách, nějak to střídal. Když mu bylo asi 40 let, zemřela mu maminka a zůstal po ní rodinný domek. David měl bratra a nepodařilo se jim domluvit, jak s domkem naloží. Spor skončil u soudu, který po nějaké době, vynesl verdikt. V zákonné lhůtě se Davidův bratr proti výroku odvolal. Trvalo to nějakou dobu, a soud vynesl jiný verdikt. Proti tomu se odvolal David. Zní to neuvěřitelně, ale ti dva bratři (bratři jen podle jména) se takto soudili plných 20 let. Podle Davida za všechno mohl jeho bratr. Já jsem se Davidovi spíše vyhýbal, věděl jsem, že by hovor s ním dříve či později sklouzl na tento dědický spor. Během toho střetu se stal David odborníkem na soudní spory. Kolegové, kteří vedli nějaký spor třeba při rozvodovém řízení, za ním chodili na radu. David se však nedožil penze, v 60 letech zemřel na srdeční selhání. Tak nějak to stálo v úmrtním listu.

Nevím, kolik Davida a jeho bratra stály soudní poplatky a odměny advokátům za těch 20 let, možná že šlo o cenu srovnatelnou s cenou domku. Po celých 20 let v tom domku nikdo nebydlel. Domek chátral a zahrada zarůstala. Odhaduji, že cena domku v době smrti Davidovy maminky byl někde v polovině cenového pásma vilek střední velikosti, po dvaceti letech klesla do oblasti levných vilek.

Vím, že jsem neobjevil nic nového, vliv špatných vztahů mezi lidmi a z toho plynoucích stresů na lidské zdraví je všeobecně známý - a je soustavně ignorován. Uzavřená manželství mají krátkou životnost, vztahy mezi partnery žijícími na hromádce mají možná ještě kratší životnost. Rozepře mezi partnery jsou spíše pravidlem než výjimkou. Stačí přitom málo. Jak známo, když jsou současně v místnosti otevřené dveře a okno, je průvan. Stačí však zavřít buď okno, nebo dveře, a průvan přestane. Zkrátka nereagovat na partnerovo píchnutí. Partner píchne podruhé, potřetí… v určitém okamžiku však přestane. Možná, že se pak bude dařit komunikace bez ironického podtextu. A pokud po čase zase začne – opět na tento styl nepřistoupím. Je to tak složité?