Univerzity jako zlobivé dítko

Musíte mne živit a nic vám není do toho, co si budu dělat! tak nějak se občas vzteká rozhořčený puberťák vychovaný státem ke znalosti svých základních práv. Zdá se, že tuto argumentaci plně od svých studentů pochytili vážení akademici, a vyrazili tvrdě proti připravované reformě univerzit.

Že je s vysokými školami třeba něco udělat, chápou asi všichni. Že se úroveň vysokoškolského studia snižuje, studenti nejsou motivováni k odpovědnému výkonu, akademici se mnohdy stali pouhými prodavači titulů, stát už nemá prostředky, aby to vše financoval ….. to chápe také hodně lidí, ale někteří si nejsou očividně schopni připustit, že by se to mohlo týkat i jich. Sotva se tedy objevila na stole reforma, připravovaná mj. i bývalým rektorem ctihodné Karlovy univerzity, je oheň na střeše.

Studentům se nelíbí, že by měli za studium platit. Vzdělání prý není zboží! Tak to je tedy dost povedené. Zdraví prý není zboží, kultura není zboží, vzdělání není zboží …. Jenom je jaksi třeba k jejich poskytování peněz. Tak co to tedy je? Roste to na stromech? Pomiňme předchozí příklady, ale u vzdělání je to jednoznačné! Vzdělání by mělo zajišťovat jeho příjemci výhodu na trhu práce a vyšší příjem, proto zbožím je! Nemluvme samozřejmě o vzdělání základním, ale to, že vzdělání vysokoškolské je poskytováno dosud zadarmo, je nejvyšším plýtváním společenskými prostředky hned po korupci u státních zakázek. Jen díky že tomu tak je, studuje spousta lidí obory, které jsou v praxi naprosto k ničemu, a pyšní se tituly, které nemají valnou hodnotu. Kdyby se za studium VŠ platilo, studenti by daleko pečlivěji vybírali a zvažovali, co jim studium v budoucnu přinese. A to je ten problém! Tady se studenti s akademiky bohužel shodnou v co nejnižší laťce studiu nastavené.

Studenti by se nemohli dost dobře na VŠ zašívat a akademici by museli podávat výkon, který by od nich platící studenti chtěli. No kdo by toužil po takovém systému, řekněte? Daleko lepší je, když to stát zatáhne a máme klid na studentský život či poklidnou práci na vlastních zakázkách v pracovně zaplacené univerzitou. Stát prostě musí platit a my si v rámci akademické svobody budeme dělat, co chceme. To by tak hrálo, aby nám do toho mluvila nějaká rada, ve které by seděl třeba někdo z velké firmy, která by chtěla absolventy odpovídající jejím požadavkům! Nebo dokonce někdo, kdo by se ptal, proč stavíme to rekreační středisko místo nové laboratoře! Toho bohdá nebude!

Také myšlenka, že by titul docenta a profesora byl vázán ke katedře, se akademikům nemůže vůbec líbit. Dnes takový doktorand sepisuje traktáty, dělá pomocníka na katedře docentovi a po letech se stane docentem sám. Po dalších letech úmorného sepisování a sem tam učení si vysedí profesuru, a pak je mu ráj otevřen. Je zapsán na seznamu vyučujících několika vysokých škol, které potřebují vykázat tu správnou strukturu pedagogů, prodává de facto titul a peníze se jen sypou. Obhájit si konkrétní místo na konkrétní katedře konkrétními výsledky? To je přece skandál! To by snad dokonce mohl nakonec tu profesuru vyhrát nějaký manažer či výzkumník z praxe, který toho ví o realitě daleko více! Jak bychom k tomu přišli? Ještě by po nás mohli chtít, aby se naše univerzita zajímala o to, co se děje v reálném životě!

Možná není ta reforma úplně ideální, ale odpor zaběhnutých struktur ukazuje, že asi míří správně. Pokud se naše vysoké školy mají změnit, přiblížit praxi a vychovávat odborníky pro oblasti, kde je potenciál růstu ekonomiky, bude reforma bolet. Bude bolet spoustu studentů, kteří nemají na VŠ co pohledávat, profesorů a docentů s vyseděnými pozicemi, na které může dolehnout tlak expertů z praxe atd. Bez tohoto bolestného přerodu bude sice mít možná každý druhý občan ČR titul, ale ty tituly nám budou absolutně k ničemu.