Zachrání naši budoucnost sebevědomí hlupáci?

Ministerstvo školství se rozhodlo soustředit pozornost připravovaných reforem na tzv. kompetence absolventů. Digitalizace a vyšší platy pedagogů se mají zhmotnit v novém profilu absolventa.

Na dotaz, co to ty kompetence jsou, pravil jeden vzdělávací expert, že škola místo biflování má produkovat sebevědomé absolventy. Tady je ovšem nutné rozsvítit červenou kontrolku. Nemělo by to sebevědomí vyrůstat právě ze znalostí? Nejvíce škody vždy napáchají sebevědomí hlupáci.

Moderní se stalo označovat vyžadování znalostí za biflování. Samozřejmě google poskytne dnes jakoukoli informaci, ovšem bez jistého vědomostního základu chybí schopnost tyto informace třídit a zpracovávat. Bez znalostní základních matematických funkcí, české gramatiky a troufám si říci i základní vývojové linky lidstva se dospělý jedinec může ve společnosti pohybovat jen velmi těžce. Oblíbené je pohrdání dějepisem. Jeden expert zcela vážně tvrdil, že děti nepotřebují vědět, že existovala nějaká stará Mezopotámie (mimochodem kolébka lidské civilizace), ale umět více komunikovat a prezentovat se. Hm, když nemáte co prezentovat a komunikovat, působí vaše vystoupení na pódiu spíše komicky.  

Ale ono i to technické myšlení, po kterém tak voláme, vyžaduje určité biflování a dril. Bez tisíců spočítaných příkladů a narýsovaných trojúhelníků bych číslům rozuměl velmi obtížně. K pochopení některých funkcí mi pomohlo dnes zatracované logaritmické pravítko, na kterém jsem si ujasnil základní souvislosti. Od té doby jsem integrály, diferenční rovnice a metodu matematické indukce sice zapomněl, ale určitý cit pro čísla stále přežívá. A tak se mi dnes sem tam stane, že mi mladík perfektně ovládající excel ukáže nějaký model, a při prvním shlédnutí mu řeknu, že je špatně. Když ho pak udiveně zkontroluje, zjistí, že tam někde zadal chybně parametr, ve kterém se uklepl. Cit pro to, co mi asi tak může vyjít, pochází právě z toho dávného hraní si s první bateriovou kalkulačkou koupenou „za tátův plat“ v Tuzexu.

Aby nevznikaly mezi dětmi sociální rozdíly, omezuje se vyžadování domácích úkolů a experti by nejraději zrušili i známky. Ovšem po nárazu oněch sebevědomých absolventů na realitu se pak stává, že máme polovinu dětí končících školní docházku frustrovanou a psychicky postiženou. Opět příklad z dávného dětství. Ve třídě byli šprti a byli tam ti „hloupí“. Někteří měli samé jedničky, jiní čtyřky. Fotbal a hokej (ano, tehdy ještě zamrzaly rybníky a někdy i řeka) jsme ale hráli všichni společně a stresem netrpěl téměř nikdo. Ti chytří šli studovat, ti hloupí do učňáků, protože věděli, že na studium nemají. Z těch chytrých jsou někteří lékaři, někteří ale skončili i s titulem jako pomocní dělníci nebo se upili. Z těch hloupých jsou dělníci ve fabrikách a někteří jsou šikovnými řemeslníky, kterým se daří velmi dobře. Troufám si ale říci, že nikdo nemá zkažený život kvůli tomu, že nás pan učitel za neznalost vyjmenovaných slov pohlavkoval.

Účelem této úvahy není protestovat proti úpravám školství. Mějme ale na paměti, že škola sama o sobě nikoho šťastným a prospěšným pro život neudělá. Co ale může naučit, to je, že práce se vyplácí. A prací žáka je také ta trocha učení se faktům.