Žonglování s čísly cenu energií nesníží

Navýšení ceny regulované složky energie prý cenu energií nezvýší. Tak jsme alespoň byli ujištěni panem premiérem.

Asi aby bylo zcela evidentní, kdo mu tento nesmysl vložil do úst, urychleně přispěchal s podpůrnou argumentací GŘ ČEZu. 40% zákazníků má prý cenu nefixovanou, a tak jim 70% navýšení regulované složky bude kompenzováno v novém roce snížením ceny silové elektřiny, která je nyní na úrovni cenového stropu. Logika tohoto výroku je však jaksi obrácená. Vyplývá z něj, že 60% zákazníků má cenu fixovanou (samozřejmě pod stropem). Je ale úplně jedno, v jaké výši ta fixace je, navýšení regulované složky u těchto zákazníků bude představovat jednoznačné zvýšení celkové platby za elektřinu, a to cca v celkové úrovni 20%.

Argumentace použitá v tomto případě připomíná vtip kolující za socialismu. Zdražili jsme vám dětské oblečení, ale cena lokomotiv šla dolů. Cena energií se tak stává stále větším průšvihem, který může lehce vládě způsobit v příštích volbách naprostý debakl. Přitom se ekonomika začínala již zvolna probírat z loňského šoku. Inflace jakž takž klesala, cena energie také. Některá strategická rozhodnutí vlády, jako například nákup infrastruktury pro plyn, zakládají na docela rozumný vývoj v budoucnosti. Tady ale vládu dohání zbabraná regulace cen energií. Ta byla loni postavena (pod vlivem koho asi?) tak, aby nahrnula obří zisky k výrobcům energie. Možná se to nezdál tak špatný nápad, protože ono „zdanění ČEZem“ přineslo do zuboženého státního rozpočtu zajímavou sumu. Na rozdíl od francouzského modelu regulace ceny energie u výrobců však tento způsob stejně zruinoval státní rozpočet a propsal se navíc inflačně přes výrobní cyklus až do konečných cen výrobků pro spotřebitele. Užíváme si tak čtvrté nejvyšší inflace v EU, stagnace HDP, poklesu průmyslové výroby a z toho vyplývající všeobecné nespokojenosti a frustrace. Vláda má jen trochu štěstí v tom, že opoziční návrhy jsou mnohdy ještě šílenější, a tak je český občan postaven do situace volby mezi špatným a ještě horším.

Zdá se, že nám zoufale chybí lidé s komplexním porozuměním ekonomice, kteří by hájili v prvé řadě zájem voliče, českého občana. Upocené kompromisy rodící se mezi soupeřícími loby, ve kterých hrají volení zástupci druhé housle, nás nikam neposunují. Celková strategie je pohřbena v půtkách o technické detaily, kterým nikdo nerozumí. Je například evidentní, že cena za distribuci musí vzrůst, pokud narostla i cena energie, která se v síti ztrácí. Za kolik je ale cena té ztracené energie v kalkulacích zvýšení počítána? Odvíjí se od cenového stropu, který je mimo realitu, nebo výrobních nákladů, což by bylo daleko logičtější a také levnější? Nevíme. Reprezentuje vůbec někdo občany v těchto klíčových jednáních s mazanými loby výrobců a obchodníků, kteří umí vše logicky vyargumentovat tak, aby jejich zisky nebyly ohroženy? Vypadá to, že ne.

ÚOHS se vyžívá v rušení zakázek na stavby dálnic, ale bohorovně sleduje počínání obchodních řetězců. ČTÚ dozoruje nejdražší trh telefonních tarifů v Evropě, ERÚ zajišťuje distributorům stabilní nadprůměrné zisky. Premiér nešťastně krčí rameny nad nákupem v německém obchodě a lamentuje, že s tím nemůže nic dělat. No a občan maká, platí daně a vše to hezky financuje. Pokud fungování trhu selhává, připouštějí i nejzarytější pravicoví ekonomové nutnost státních zásahů. Zdá se ale, že úřady k tomu stvořené míní nadále setrvávat v blažené nečinnosti. Otázka za milion tedy je, jak tuto apatii státního aparátu zvrátit a přimět státní instituce plnit jejich roli.