Sociální smír – ideál nebo fikce?

Ta otázka mne napadla při sledování jedné televizní debaty. Musíme prý zabránit sociálním nepokojům, a tak je třeba pobrat peníze bohatým a rozdat je, abychom měli pěkně klid. Tak nějak vyznělo po osekání veškerého balastu poselství jednoho samozvaného (protože nezvoleného většinou) zástupce pracujícího lidu.

Já osobně se počítám také mezi pracující lid, ale tento názor nesdílím, protože je prostě logicky špatný. Sociální smír je asi stejný blábol jako trvale udržitelný rozvoj. Trvale udržitelný rozvoj vede k totální devastaci naší planety, jejímu betonování, bagrování a rozorávání. Potíž je v tom, že jediná cesta k jejímu uchování je pouze zrušení jakéhokoli rozvoje, což se nikdo neodváží říci nahlas.

Sociální smír vede zase v praxi k demotivaci pracujících, podpoře méně pracujících a ve finále k celkovému chudnutí takto smířené společnosti. Je totiž pravdou, že opravdu prosperující společnost je taková, kde k žádnému vynucenému přerozdělování nedochází. Skutečně, procestoval jsem spoustu zemí, kde neexistuje státem sponzorované zdravotní pojištění, dávky v nezaměstnanosti a mnoho dalších výdobytků moderní společnosti, a přesto zde společnost funguje a kupodivu i ti nejchudší jsou s tímto systémem srozuměni. Kdo nevěří, ať se jede podívat do východní Asie nebo jižní Ameriky. Tyto země dnes přitom dosahují nejdynamičtějšího růstu a jsou tygry budoucnosti. I tady dochází čas od času k nepokojům či demonstracím, ale vždy z politických důvodů – vyrovnávání účtů s místními diktátory apod. Nikdy ne kvůli snižování dotací či za vyšší podpory v čemkoli. Dotace a podpora jsou zde totiž naprosto neznámými pojmy.

Kde tedy panuje největší sociální napětí a ohrožení sociálního smíru? No přece v naší drahé Evropě. Francouzský zemědělec dosahující stonásobných příjmů ve srovnání s peruánským je ochoten vyrazit do ulic, zapalovat automobily a vytloukat okna při sebemenším náznaku snížení jeho dotací. Naši pracující ovlivněni lacinou propagandou kvůli poplatku zvíci jednoho panáka byli ochotni zvolit kohokoli, kdo by jim onoho panáka vrátil zpátky na stůl. Je toto skutečný sociální smír? V uplynulém roce dosáhly příjmy pracujících v ČR nejvyššího reálného růstu díky nulové inflaci. Posloucháte-li však tribuny lidu, máte dojem, že ožebračený a navzdory globálnímu oteplování mrznoucí proletariát hledá marně i tu frontu na polévku.

Je zajímavé, že zavedení neplacení prvních tří dnů pracovní neschopnosti zlepšilo zdravotní stav obyvatel české kotliny o 20%. Degenerovaná česká populace (jak jinak pojmenovat národ s nejvyšší mírou pracovní neschopnosti v Evropě, a tím zřejmě i na světě) se rázem po snížení nemocenských dávek začala zázračně uzdravovat. Počet dnů pracovní neschopnosti začal rapidně klesat. Přitom k žádnému dramatickému nárůstu úmrtnosti z důvodu otrocké práce těžce nemocných nedošlo (jak by namítli obhájci sociálního smíru). Ano průměrný Čech prosází v hazardu, propije v hospodě a proklábosí se známými na telefonu mnohonásobky zdravotních poplatků, přesto vše však považuje právo na zdraví a nemoc za své základní a státem, tj. někým jiným povinně zajistitelné. Opravdová (dobrovolná) solidarita v nouzi a nemoci však nemá s tímto sociálním modelem nic společného.

Pokud půjdeme touto cestou sociálního smíru, je to skutečně směr po nakloněné rovině dolů. Ona už vede dnes k rapidnímu snižování produktivity v evropském prostoru. Na ten prostor si dělá zálusk čím dál více lépe motivovaných lidí ze zemí mimo náš kulturní okruh. Spousta už jich je tady a hlásí se o své slovo čím dál hlasitěji. A tak hrozí, že ten náš sociální smír přivede evropskou civilizaci až k jejímu konci. Ostatně úpadek římské říše začal bezplatným chlebem a hrami pro chudinu a vykupováním míru od barbarů ať už za peníze nebo právo usadit se v jejích hranicích. Nepřipomíná to něco?