Patříme státu nebo stát patří nám?

Drastický rozsudek pro otce „alternativně“ vychovávaných dětí kromě otázek o funkčnosti české justice vyvolává mnohem závažnější otázku, nakolik má být občan svobodný a nakolik má stát právo určovat, jak mají jeho občané žít. Zatímco odedávna platilo, že člověk je svobodný až tam, kde ohrožuje svým chováním svobodu jiných lidí, moderní společnost definicí mnoha tzv. „lidských práv“ nastolila kánon chování, které po svých občanech silou vyžaduje.

Opravdu nechci hodnotit, nakolik bylo jednání tzv. „vlčích“ rodičů zavrženíhodné. Jejich trest však ve srovnání s tresty udělovanými vrahům či sadistickým trýznitelům dětí vypadá jako rozsudek onoho polního soudu ze Švejka. Všechny pověsit, a hotovo! Není pochyby, že trest padnout měl, ale nelze se ubránit dojmu, že jeho výše reflektuje daleko více životní styl, který si obžalovaní zvolili, než to, čeho se dopustili. Rovněž internetové diskuse probíhající okolo soudu vydaly zajímavý obrázek o české společnosti. Socialismus nás asi znormoval daleko více, než si hodláme připustit. Prostě lidé, kteří nemají televizi, nepobírají sociální dávky či točí prsy v očekávání sterility, jsou podstatnou částí české populace vnímáni stále jako zločinci. Otázka zvídavého soudce, kdo počítal, kolikrát žena zatočila prsy,  působí stejně, jako otázky po třídním původu rodičů pachatele za komunismu. Poznal jsem v uplynulých letech zkrátka spoustu chytrých lidí, kteří mají „divný“ životní styl, nevěří na blahodárnost očkování atd., abych něco podobného bral do úvahy při jejich odsuzování. Každý z nás zná jistě také spoustu různě inteligentních lidí, kteří drží někomu palce, mají představu, že úspěch někoho jiného je jejich vlastní (ponejvíce při hokeji, fotbale), kříží prsty, plivají na někoho pro štěstí, nepřekračují kanály, tahají s sebou plyšáka z dětství …. Myslíte, že by jim to mělo být přičítáno k tíži, když spáchají nějaký trestný čin?

Průměrný občan vzor 2011 zkrátka maká 10 hodin denně za podprůměrnou mzdu, nakupuje v Kauflandu, kam s sebou vodí děti, aby viděly, jak vypadá svět, platí daně a pobírá sociální dávky, které mu umožňují přežít od výplaty k výplatě. Jeho děti sní průměrně 130,54 hamburgerů ročně, vypijí 458,61 litrů koly, stráví 3,5 hodiny denně u televize sledováním stupidních seriálů a  2,3 hodiny hraním počítačových her, kde někoho střílejí nebo podřezávají. I když jsou děti pravidelně posílány do státních výchovných zařízení, jejich svalstvo je ochablé neustálým vysedáváním a jejich duševní vývoj otřesen očekáváním vysokého sociálního standardu přislíbeného společností, která jim jej není schopna dodat. Tak prosím vypadá slušná rodina láskyplně vychovávající své ratolesti a všechny odchylky je třeba po zásluze trestat! Bohužel těch odchylek je cca 80% a povětšinou k horšímu! Podle právě proběhnuvšího precedentu patří do kriminálu cca 30% českých otců!

Optimální osud „vlčích“ děti po 20 letech – dle právního pořádku ČR a EU je asi následující:

Pěstouni vyinkasovali na ušlém porodném, sociálních dávkách a za pěstounskou péči od státu cca 4 mil. Po psychiatrickém léčení matka skončila jako bezdomovec, otec převychovaný v kriminále jako drogový dealer. Děti zažalovaly Českou republiku u soudu pro lidská práva za nenapravitelnou psychickou újmu, a ta jim bude vyplácet odškodné 20 mil. Kč. Hoši prodali autorská práva na svůj osud, vystupují v zábavných pořadech v televizi a jsou ozdobou večírků pořadu „V žitě“. Nově založená strana podnikatele XY by je ráda získala pro klip do své volební kampaně.

Nechtěl bych se vézt na populárním tématu, ale tady doopravdy dochází k vytyčování mezí. Mezí osobní svobody a státní intervence. Stát si dělá stále více ambice zasahovat do věcí, kterým nerozumí a na které nemá. Důsledkem je drastický postih „exemplárních příkladů“ a na druhé straně každodenní permanentní tolerance porušování zákona ve většině případů ostatních (násilí, drogy, zneužívání dávek, korupce ….). Pokud tyto tendence bude ještě podporovat netolerance občanů k jiným názorům, může se nám každému lehce stát, že jednou přijde úředník a oznámí nám, že se také nějak moc odlišujeme a je třeba nás zavřít.