Nemám rád psy

Pejskaři mne určitě rozcupují, ale opravdu nemám rád psy ve městech, zejména v Praze. Ono nejde jenom o onen obligátní trus, který cca 50% pejskařů po svých miláčcích nesbírá. Poslední dobou se mi zdá počínání majitelů psů čím dál agresivnější, místy se znaky psychické narušenosti.

Jen za poslední týden jsem zažil irského vlkodava polehávajícího v tramvaji bez vodítka a náhubku, zamyšleně si vybírajícího mezi cestujícími přesnídávku. Dále zmoklého německého  ovčáka v narvaném metru, sice na vodítku a s náhubkem, ale spokojeně si čistícího srst o můj ne zrovna levný oblek a mile se tulícího mezi mýma nohama. Dále jedno nejmenované dost velké plemeno uložené v autobuse způsobem, kdy bylo pouze otázkou času, kdo na něj kdy šlápne. Pobíhající psiska bez dozoru v parcích atd.

Nemohu si pomoci, ale pes podle mne do města nepatří. Co naplat, že máme vyhlášky zakazující jejich pobíhání a upravující bezpečný pobyt psů mezi lidmi. Netvrdím, že všichni, ale nezanedbatelné procento pejskařů je považuje za pouhá doporučení. Ten jejich miláček je přece hodný, on by nic nikomu neudělal, v životě neznečistil veřejné prostranství a žádnou chorobou určitě netrpí. Dovedu ještě pochopit, že někdo psy miluje natolik, že je ochoten od nějakých regulací abstrahovat, ale co pochopit nedovedu je, jak si může vzít na svědomí, že psa ve městě trápí. Pes je přece šelma, která by měla užívat svobody volného pohybu, což vlastně oficiálně nejde. Nejen ve městě, ale i na venkově je v podstatě volné pobíhání psů vyloučeno. Vychází mi z toho, že pokud nemáte vlastní domek alespoň se čtyřsetmetrovou parcelou, psa byste mít neměli. Jinak to zvíře opravdu týráte.

Mnoho lidí argumentuje láskou ke zvířatům, eliminací pocitu osamocenosti a blahodárným sociálním účinkem péče o zvíře. Musím však konstatovat, že dost jedinců pohybujících se po Praze se psy působí na první pohled dosti podivným dojmem. Jak pak takový člověk dokáže o zvíře pečovat a ve finále usměrňovat jeho chování, je otázkou. Někdy je to úsměvné, jako ona paní, která převážela svého mazlíčka v tašce na klíně, zatímco se mi dotyčný snažil schovat do rukávu, jak byl z autobusu vystrašený. Někdy méně, jako páchnoucí louže za vchodovými dveřmi do vašeho činžáku. Někdy z toho tuhne krev v žilách, když se dočteme o psy pokousaných či dokonce usmrcených lidech.

V nadpise jsem se dopustil mystifikace. Ve skutečnosti mám psy docela rád. Jelikož mám ale také svědomí, žádného jsem si ve městě nepořídil.