Hranici pro odchod do důchodu zrušme úplně

V posledních dnech bylo slyšet hodně povyku kolem hranice pro odchod do důchodu v 70 letech. Vláda nejdříve byla tvrdá, pak chtěla ustoupit, a po čtvrtečním pražském odborovém kabaretu možná zase přitvrdí. Ale podstata problému je přece někde jinde. Opravdu má být hranice odhodu do důchodu jednotně stanovena státem? Proč by vlastně nemohl do důchodu každý, kdy se mu bude chtít?

Teď si asi myslíte, že jsem se zbláznil. Ale žádná jednotná hranice pro odchod do důchodu neexistuje ve většině světa. Nejedná se jenom o země rozvojové, ale například i o USA a v praxi se nechodí do důchodu v jednotném věku vůbec nikde. Ba ani u nás. Podle statistik v ČR ve věku 55 – 64 let pracuje pouze 47 % práce schopného obyvatelstva.

Ono je to logické. Každému přece musí být jasné, že v 70 letech bude někdo se zednickou lžící po lešení běhat velmi těžce. Na druhé straně pokud by chodili do důchodu všichni po 15 letech práce (jako policisté se svou výsluhou), tak se společnost zhroutí. Realitou prostě je, že důchody je stále obtížnější financovat a do budoucna se to bude ještě zhoršovat. Nápady na progresivní zdanění „bohatých“ či firem jsou z říše báchorek. Od určité úrovně zdanění se totiž  daňové subjekty brání – stěhují se jinam nebo hledají cesty k daňovým optimalizacím. Zastánci vyšších daní nejsou schopni vidět prostý fakt, že po zavedení rovné daně u nás daňové výnosy z přímých daní v porovnání s předchozí progresivní daní vzrostly. Ale vraťme se k důchodům.

Ať se to odborům líbí nebo ne, důchody se musí do budoucna individualizovat (nebo ošklivě řečeno privatizovat). Bez osobní odpovědnosti to prostě nepůjde a stát nemůže být žádnou pojišťovnou štěstí (už i proto, že státy samy o sobě budou nejspíše také bankrotovat). Je otázkou, zda cesta penzijních fondů zvolená touto vládou je opravdu správná, je to ale každopádně pouze první krok k obecné změně, která určitě bude muset přijít.

Z důchodové pasti se lze totiž dostat jen přes vyšší odpovědnost občanů za své vlastní zabezpečení ve stáří. Stát bude v budoucnu garantovat pouze sociální minimum a o zbytek se bude muset postarat každý sám. Někdo individuálními investicemi do akcií či nemovitostí, někdo přes penzijní pojištění, o někoho by se mohly postarat i zvláštní fondy v extrémně náročných odvětvích (hutě, doly, stavebnictví), kde se z příspěvků zaměstnanců nebo firem (v praxi je to jeden náklad tak jak tak) bude vytvářet zvláštní zdroj financování předčasných penzí atd.

Věk odchodu do důchodu by si měl zkrátka každý stanovit sám pro sebe a tomu přizpůsobit i svůj způsob života. Pokud chci do důchodu v 60, musím logicky více odkládat, než pokud důchod nechci vůbec. Je to samozřejmě náročné na osobní odpovědnost, ale jsme snad svéprávní! Stát tady věčného pojišťovatele prostě dělat nemůže. Pracujícím může nakonec pomáhat řada zájmových institucí a sdružení. To ovšem bude vyžadovat daleko kvalitnější stavovská sdružení (odbory) než ta, která zastavovala vlaky tento týden. Odborový boss budoucnosti by měl být rafinovaným finančním poradcem svých oveček a ne strejdou pobírajícím prebendy za dozorčí rady a velícím k útokům na hrad z golfových greenů.