Austrálie – déšť a vítr (COS4)

Na letišti v Sydney mne uvítaly obrovské plakáty zakazující dovoz jakýchkoli potravin do Austrálie. Do prohlášení jsem sice napsal, že nic nevezu, ale příslib desetitisícové pokuty v dolarech naviklal mé přesvědčení, že se to přece konzerv nemůže týkat. Vytáhl jsem tedy salám a rozhodl se ho obětovat. Uprostřed mezi dvěma přístroji na prosvěcování kufrů stál celník, který cestující rozděloval. Sem tam nějakou rodinu s malými dětmi nebo invalidu nechal projít bez kontroly. Drže tedy salám v jedné ruce spolu s prohlášením, druhou rukou vlekouce kufr jsem k němu přistoupil. Celník mi vytáhl papír z ruky, podíval se na něj, prohlásil „Napsal jsi, že nic nevezeš, tak jdi!“ a mávnul za sebe. A tak jsem do Austrálie napochodoval se zapovězeným salámem v ruce.

Dalším zážitkem byla jízda vlevo. Na Austrálii jsem si totiž vyhradil celý týden a rozhodl se ji trochu projet autem. Držet se vlevo nebyl ani takový problém, jako konsekvence z toho vyplývající. Na prvních pěti kilometrech jsem dvakrát sklopil zpětné zrcátko o auta stojící zaparkovaná u krajnice, odhad vzdálenosti mi nějak nefungoval na druhou stranu. Pokoušel jsem se také asi dvakrát odbočit doleva, avšak marně s mylným zjištěním, že jsou to jednosměrné ulice. Až u třetí odbočky mi došlo, že auto stojí v tom pruhu, kam chci odbočit, proto, že jezdí vlevo a já mám odbočit hned do pruhu nejbližšího. Pak už jen drobné komplikace s přehozeným blinkrem a stěračem, ale jinak se mi jezdilo fajn a dokonce jsem za ten týden ani neboural.

Vyrazil jsem ze Sydney po dálnici směrem na Melbourne, ze které jsem odbočil na Canberru, hlavní město. Jedná se o velkoryse pojatou aglomeraci rozházenou po americkém způsobu v zeleni, avšak bez mrakodrapů, takový malý Washington. Budova parlamentu je vestavěna do zeleného pahorku (nebo ten pahorek navršen na ní) a přes moderní styl působí celkem příjemně. Můžete zde brouzdat parlamentními kuloáry i jednacím sálem, či si dát kávu na terase a pokochat se pohledem na město. Bohužel historie Austrálie není zas až tak dlouhá a hlavní město je především centrem správy než přehlídkou historických pamětihodností. A tak jsem si spravil chuť v národním parku asi 50 km za městem, kde jsem v podvečer pozoroval stáda klokanů a divoké pralesní scenerie, to vše ve světle rozptýleném bouřkovými mraky, které vše buď náhle smívaly či osvětlovaly prudkými paprsky.

Nocleh v soukromém motelu provozovaném starším manželským párem připomínal doby našich odborářských chat. Pokroucené překližkové stěny s obstarožními vypínači a kohoutky i kroutící se lino na zemi potvrzovaly, že ani Austrálie není samý luxus. Cena však byla lidová. Průjezd pohořím Snow Mountains směrem na Melbourne byl plný plání s pasoucími se ovcemi, nekonečnými porosty uschlých stromů, opuštěnými zlatokopeckými osadami a fičícím větrem. Zatímco v Canberře bylo přes 30 stupňů, směrem na studený jih a do hor začala teplota klesat ke 20. Od Melbourne jsem očekával rozsáhlá předměstí plná nákupních center a motorestů. K mému překvapení mne však dálnice vyklopila téměř v centru. To poněkud zhatilo můj plán na hledání noclehu. Rozkošné hotýlky poblíž přístavu sice dále hrdě nesly nápis Hotel, avšak byly všechny předělány na bary a restaurace. Po dvouhodinovém tápání mne zachránil nakonec Best Western, kde mne ochotný recepční nechal zasednout i ke svému počítači a vyřídit si maily.

Melbourne je jakási směska Londýna s New Yorkem. Výškové budovy, obchodní domy, viktoriánské budovy a novogotická katedrála. Můžete zde strávit pár hodin nebo pár týdnů a asi se nebudete nudit, i když nějaký hluboký zážitek to ve vás nejspíše také nezanechá. Nedaleko od města se nachází útulek divokých zvířat, kde si můžete celkem přehledně udělat obrázek o australské fauně.

Cestu zpět na sever jsem podnikl po pobřeží. Citelně se ochladilo k 15 stupňům a chuť na koupání v moři se rychle vytrácela. Východní svahy pohoří byly porostlé divokým pralesem se stromovými kapradinami, které vytvářely třetihorní atmosféru. Sem tam se dal zahlédnout v lese i klokan. Na pobřeží se střídaly písečné pláže s divokými útesy. Magistrála zde byla přerušovaně dvouproudá, což byla příležitost k seznámení se s další vlastností Australanů – soutěživostí. Obvykle se z vozu vlekoucího se před vámi jako šnek stával v dvouproudém úseku závodní dravec, kterého jste neměli šanci předjet. Jinde to nešlo kvůli hojně instalovaným kamerám, na které upozorňovaly četné nápisy. Ještě dnes čekám, zda  mi nepřijde nějaký dodatečný pozdrav. Policie se snaží v Austrálii vůbec s řidiči intenzivně komunikovat. Osvětové nápisy typu „Zpomalení vás nezabije!“ atd. se střídaly jeden za druhým. S ubytováním v motelech kolem pobřeží nebyly vůbec žádné problémy. Nabídka široká, cenová paleta rovněž a všude personál ochotný vás pustit i k internetu za svůj počítač.

Po pár dnech tady bylo zase Sydney. Asi na třetí pokus se mi podařilo najít docela levný hotel v centru a zaparkovat autíčko ve střežené garáži. Recepční mi také ochotně nabídl pokoj do vnitrobloku, protože na ulici se jakémusi nešťastníkovi spustil na autě alarm, který následně několik hodin oblažoval pár  sousedních bloků. Po majitelovi se intenzivně pátralo, ale to bylo asi vše, co se s tím prý dá dělat. V této souvislosti se mi vybavily pohrůžky stadolarovými pokutami za překročení povolené rychlosti již o 10 km. Buzení několika tisíc obyvatel metropole by mělo stát asi kolik?

Sydney na mne zanechalo o něco hlubší dojem, než Melbourne. Přece jen se zdá o něco rozmanitější a monumenty, jako přístavní most nebo budova opery, mají určitě jisté kouzlo. Po příjemném dnu jsem ještě zajel na poslední nákupy do nákupního centra, kde však k mému překvapení v pátek v 18 hod. zavřeli všechny obchody kromě potravin. Pátek večer je vyhrazen prostě zábavě a ne stupidnímu nakupování. Bohužel ani sympatické Sydney se neubránilo pokušení cestující na letiště trochu oholit. A tak metro z centra na letiště stojí přes dvacet dolarů, zatímco do stanice před a za letiště jsou to dolary čtyři. To přesvědčení, že kdo lítá, je bohatý a je mu tedy třeba pustit žilou, opravdu nechápu. Jak jsem však během své cesty zjistil, není to názor pouze pražských taxíkářů, ale rovněž celé řady městských správ kolem celé zeměkoule.

Austrálie však celkově působí velmi pozitivně. Země je nezastižena krizí, lidé jsou sebevědomí ale milí. Pokud někde funguje multikulturní model, zdá se, že je to tady. Pokojné soužití lidí různých národů je ale, jak se zdá, postaveno na akceptaci většinové kultury. Nějaké homogenní čtvrti založené na etnickém principu jsem zde nikde neviděl. I ta Filipínka, která vedle mne seděla v letadle, byla pyšná, že může v Austrálii studovat a ztotožnit se s její kulturou.

Po týdnu jsem zase mířil potřetí a snad už naposled k Soulu, zde mne čekal let na Havaj do Honolulu. Z Austrálie jsem odlétal v sobotu v devět hodin ráno, na Havaji jsem přistával rovněž v sobotu, pro změnu v osm ráno. Datová hranice byla za mnou.

Typické větvoví australského stromu, který je jako by bez kůry.

Budova parlamentu vypadá avantgardně, ale uvintř je docela příjemná.

Pasoucí se stáda klokanů, kam oko dohlédne.

Prales.

Nekonečné hřbety hor pokryté uschlými stromy.

Další pohled do australského lesa.

Takhle se tu bydlí.

A takhle podniká, obchůdky na hlavní ulici.

Farma.

Přehrada se zatopenými stromy.

Melbourne. Každému, co ho zajímá. Mrakodrapy, obchoďáky, kulturní dům připomínající atomový kryt, novogotická katedrála ...

Poštovní schránka na rohu ulice, to není lecjaká věc ... pěl náš poeta. Tady jsou schránky opravdu originální.

Austrálie, to jsou pro nás také vinice.

A samozřejmě rozkošná koala.

Stromové kapradiny navozují atmosféru pravěku.

Takový normální lesík.

Kůra stromů se neustále loupe a pod ní se tvoří nová.

Celkem zbytečná lávka, po které nikdo nechodil a ještě k tomu bránila v přístupu na písčitou pláž, byla postavena z jakéhosi místního fondu podporujícího zaměstnanost. I zde funguje něco obdobného, jako dotace EU.

Trochu divočejší pobřeží. Teplota klesla na 11 stupňů.

Tržnice v Sydney. V popředí socha královny Viktorie.

Slavná opera.

Přístavní most působí impozantně.

Ibisové v parku hodují na bramborových lupíncích.

Monorail, zajímavé, ale celkem k ničemu. Snad jen atrakce pro turisty. Jezdí však mimo centrum, takže těm je také k ničemu.