A se mnou přišel zákon!

Kdosi dostal pokutu za parkování na místě pro invalidy. Jelikož při tom bylo celé parkoviště prázdné, pociťoval to dotyčný jako neuvěřitelnou šikanu ze strany policie a svůj vztek považoval za nutné vypsat v blogu na  vědomí všem. Při čtení nenávistných odsudků policie pod tímto blogem mne napadlo, kde se v našem národě bere ta morální síla a odvaha povyšovat se nad zákony a rozhodovat o tom, které jejich porušení je významné a které zanedbatelné. Co Čech, to zákon sám!

Jeden můj známý pokuřoval na ulici v New Yorku, zatímco se jeho manželka oddávala v přilehlém obchodě nákupním orgiím. Z dlouhé chvíle se dal do řeči se strážníkem postávajícím u přechodu. Ulicí projel malý jednomístný moped, na kterém se proháněli dva kluci. V tom se přiřítilo policejní auto se zapnutým majákem a hochy zastavilo. Do minuty přisvištěla ještě další dvě, policisté nešťastníky obklíčili, legitimovali, naložili a odvezli. Můj známý s úsměvem policistovi pravil, že se mu to jeví jako dost velký humbuk kvůli takové prkotině. Policistovi se však rázem vytratil přátelský úsměv, přísně se na něj podíval a odměřeně řekl: „Oni přece porušili zákon!“ Můj známý se raději rychle omluvil, zahodil nedopalek (do koše) a spěchal se připojit k manželčinu nakupovacímu martyriu. Najednou měl pocit, že by ho mohli za schvalování přestupku sbalit také.

U nás máme holt tendenci posuzovat, o jak závažné překročení se jedná, a pokud se jedná o nás, závěr je jednoznačný – to jsou prkotiny, se kterými se policie nemá ani zabývat. Běda, když nám ale někdo poškodí chatu, plechového miláčka či odcizí nějakou maličkost, to bychom nechali pachatele lámat v kole a policie by měla být co nejpřísnější. Ovšem takové parkování na „invalidech“, jízda na červenou (když přece nikde nic nejede), či nějaké to překročení rychlosti ve městě (když chvátáme a naše auto je naprosto bezpečné), to přece vůbec nic není. Jenže některé věci se prostě dělat nemají, a proto musí být tvrdě trestány, i když neznamenají zrovna miliardové škody či bezprostřední ohrožení života. Příklad? Co třeba plivání žýkaček na zem? Chodníky před veřejnými budovami jsou u nás ukrutně zaneřáděny a samozřejmě, že za takovou prkotinu se nikdo ani nepokutuje. Oproti tomu v Singapuru dostanete za plivnutí žýkačky na zem pár dnů vězení nebo na zadek bambusovou holí, takže si to nikdo nedovolí. Můžete mít tedy chodníky čisté nebo mudrovat o přiměřeném trestu a dívat se na žýkačkový hnus.

Bohužel respektu k zákonu poslední dobou nepřispívá ani naše policie ani naše soudnictví. Policisté na své demonstraci předvedli, že vlastní práci berou pouze jako výdělečnou činnost a když náhodou něco sami provedou (např. rozmlátí svému ministrovi vrátnici), oni budou beztrestní (pan ministr na místě rozhodl, že se to vyšetřovat nebude). Soudci se zase navzájem odsuzují k valorizaci vlastních platů či vymlouvají po projetí křižovatky na červenou na občanská práva, jako malí zlodějíčkové. Lze se potom divit, že naše vnímání práva je pořád takové nějaké sedlácké? Ano, brambory se na panském krást nesmějí, když mne ale nechytí, tak jsem nevinný (= vlastně se to smělo).

Můžeme tisíckrát nadávat na zlodějiny, korupci a hulvátství. Když však nezačneme u sebe, zákon k nám sám o sobě nepřijde. Na onoho pistolníka, který přišel do doupěte neřesti a pravil větu, již jsem si vypůjčil pro nadpis, budeme čekat hodně dlouho. Kromě toho pistolníci nebývají tím správným řešením.