Rvačka v tramvaji...

... aneb Kdo vychovával tyhle "děti"? 

O víkendu jsem jela tramvají z Barrandova. Nastoupila jsem na konečné zastávce do té nejnovější, kterou tvoří jediný dlouhý vagon. Seděla jsem přibližně uprostřed, když asi po třech zastávkách přistoupila zhruba osmi - desetičlenná skupinka mladých kluků. Mám prachmizerný odhad na věk lidí, takže můj odhad, že jim bylo kolem 19 - 20 let, nemusí být úplně přesný, ale pro popis událostí to stačí.

Měla jsem na uších sluchátka, takže jsem moc nevnímala, co se děje kolem, dokud si dva z těch kluků nesedli proti mně (seděla jsem na čtyřsedačce) a s upřeným zíráním na mě začali velmi realisticky předvádět soulož. Takové pubertální provokace jsem naposled zažila někdy v půlce gymplu, takže jsem se nezúčastněně dívala z okna, dokud je to nepřestalo bavit. Pak si mě přestali všímat a já bych učinila totéž, kdyby nelítali po celé tramvaji a nehulákali tak, že jsem je i přes hlasitou hudbu v uších zřetelně slyšela.

Tramvaj se mezitím zaplnila, takže deset urostlých kluků, kteří běhali po voze stylem "chytnu se madla a udělám jelení skok" asi nikomu moc příjemných nebylo. Přesto nikdo nic neřekl, ani když ho skákající puberťák odstrčil přes celou uličku. I přes sluchátka jsem totiž slyšela - a hlavně viděla - že je celá skupinka dost agresivní, navíc pod vlivem čehosi (alkohol to podle mě nebyl) a zřejmě čekající na nějakou záminku k provokaci. Dvojice kluků si sedla proti mladému páru o tři sedačky přede mnou a u toho pořvávali na ty, kteří stáli pro změnu o pár metrů za mnou, přičemž ti zase ječeli na zbytek tlupy v přední části tramvaje. Že si nevyměňovali zrovna fráze o počasí, je asi jasné. Když už mladá paní na sedačce asi popáté zblízka slyšela "ty p..o, nestuj tam jak zm..d, nebo tě vošou..m", nevydržela to a něco tomu klukovi řekla. Přes sluchátka jsem ji samozřejmě neslyšela, zato jeho odpověď byla dostatečně hlasitá: "Co si to dovoluješ, ty kr..o zkur..." a vzápětí do ní strčil. Reakce partnera té slečny byla bleskurychlá, oplatil výrostkovi strkanec a něco mu důrazně řekl.

A pak začala rvačka. Byla jsem tak v šoku, že vůbec nevím, jak se to vlastně semlelo, každopádně najednou byli ti dva v sobě. Všechno se dělo strašně rychle a přesný popis událostí vteřinu po vteřině nejsem schopná uvést, nicméně o žádnou klukovskou tahanici rozhodně nešlo. Řevu jako na jatkách, agresivita, brutalita, bolest, strach... a lhostejnost všech kolem.
Polovina lidí se na to dívala jako na nějakou zcela běžnou věc, bez jakéhokoli výrazů emocí v obličeji, a druhá půlka se dokonce nedívala vůbec! Asi bylo venku za okny něco zajímavějšího.
Po nekonečně dlouhé době (mohlo to být pár vteřin, ale taky dvě tři minuty, fakt nevím) se nezávisle na sobě zvedli asi tři čtyři mladí kluci, kterým už zřejmě bylo opravdu trapné jen nečinně přihlížet, a šli od sebe ty dva odtrhnout.

Mezitím pán přišel o brýle. Tramvaj zastavila v zastávce a slečna vytáhla svého přítele ven. Druhý účastník rvačky za nimi něco řval, pak jsme se rozjeli a všichni zřejmě čekali, že bude klid. Tenhle idiot toho ale asi neměl dost a potřeboval si vybít agresivitu, takže popadl jednoho ze svých kamarádů, který stál nejblíž (předtím celá tlupa jen tupě koukala) a se slovy "co čumíš, ty čur..u, ses mě vůbec nezastal" se na něj vrhl. Vše začalo nanovo, s tím rozdílem, že se počet účastníků rvačky zvýšil. Dva hlavní aktéři se v jejím průběhu dostali do vyvýšené uličky, kde je pět a pět sedadel proti sobě. Strkali do lidí, kteří tam seděli, váleli se jim po nohou, ten, co byl dole, chytal jednu ránu za druhou - a těch deset lidí sedělo a koukalo se na to z pár centimetrů.

Další dvojice se rvala přímo nade mnou, jen jsem přikrčená seděla a čekala, kdy některý uhne tak, že rána přistane na mně, a neodvažovala se ani pohnout. Dívat se zblízka, jak někomu teče krev po ranách do obličeje, které mu zasadí vlastní "kamarád"... bylo mi na zvracení.

Když se ode mě přemístili o kus dál, začala jsem lovit v peněžence mobil, že zavolám policii, protože v tramvaji bylo až na výkřiky rváčů hrobové ticho. Přemítala jsem, jestli někoho vůbec napadlo upozornit řidiče tramvaje, ten o tom neměl zřejmě ani tušení. To by musel samozřejmě udělat někdo v přední části vozu, těžko se někdo z těch, kdo seděli až za epicentrem rvačky (tedy i já) mohl prodírat dopředu.

Čtyři klucii, kteří se zvedli už při prvním boji, mezitím zpacifikovali dvojici, která to všechno začala. Agresor, který byl původcem všeho, řval na druhého, že mu zničil strašně drahá sluchátka (ano, měl je velkou část celé akce na hlavě!), druhý hledal po zemi zničené brýle.

Pak zřejmě někdo konečně řekl řidiči, co se děje, protože ten zastavil a hnal se uličkou jako lavina. Byl to asi metrákový chlap jako hora, otevřel dveře a prvního z tlupy, který mu padl pod ruku, vyhodil z tramvaje ven, po něm druhého a ostatní nakonec vyskákali sami. Sotva se dveře zavřely, začali kopat zvenčí do tramvaje.

Po zbytek cesty jsem přemýšlela o dvou věcech: O tom, že až na čtyři odvážlivce (a ještě velmi váhavé) nikdo nebyl schopný zasáhnout. Ani já ne, ale předpokládám myslím oprávněně, že v tramvaji plné lidí, z nichž polovina jsou urostlí chlapi, nejsem ten, kdo by to měl jít fyzicky řešit v první linii.

Ubíjející byl hlavně ten nezájem, který z lidí čišel. Jsou už všichni tak otrlí, vidí snad tohle x krát za den? Já něco takového zažila podruhé v životě (poprvé před dvěma lety v USA a moje pocity byly úplně stejné) a bylo mi strašně. Nesnáším násilí a vidět ho takhle v přímém přenosu mnou otřáslo. Ale ta ignorance okolí ještě víc...

Jako by se všichni báli nesouhlasně i jen zatvářit, aby se náhodou sami nestali terčem útoku.

Druhou věcí, o které jsem přemýšlela, bylo, co z těch deseti idiotů vyrostlo nebo ještě vyroste. Co mají za rodiče, že je takhle (ne)vychovali? Čím tráví svůj život, že už v pět hodin odpoledne (!) jsou v takovémhle stavu? Jak se chovají ve škole, doma, za volantem, jací to budou kolegové a šéfové v práci, jací budou jednou manželé a otcové? Nevěřím, že se lidi mění. Možná se přizpůsobují, ale jejich povaha, vlastnosti a "charakter" zůstanou stejné...

Nezbývá než doufat, že s nikým z nich nebudu pracovat, že moje dcera nebude chodit s jejich synem...

...a že v tramvaji budu potkávat trochu jiné cestující, abych se nemusela ani v pět odpoledne bát.

Nejsmutnější je předtava, že v pětadvaceti nechápu chování vlastní generace. Na tyhle lidi bych přece měla nadávat až za několik desítek let...