Žena a parkování

Od přírody jsem spíše pesimista, který chce být příjemně překvapován. A proto mi nevadí, že jsem občas za blbce.

Mí blízcí by dokonce řekli, že většího pesimistu snad svět nemá. Málokdy se umím opravdu bezprostředně radovat – obvykle totiž na každé dobré věci vidím i milion těch potenciálně špatných, co hrozí. Příklad: jedeme na hory a zatímco všichni ostatní se těší, moje první reakce je „ježišmarja,  to zas bude ostuda a proplatí mi pojišťovna tu zlomenou nohu?“ (nutno dodat, že na lyže jedu tak jednou za pět let, takže v tomto případě je pesimismus myslím i na místě).

Být pesimistou má ale i výhody, protože oproti optimistům máme mnohem víc důvodů k radosti. Vezmeme-li jako předpoklad, že je svět ještě v jakés takés rovnováze, pak optimista, který věří v jen samé dobré věci, musí být nutně velmi často zklamán. Ale pesimista, který očekává vždy jen to nejhorší, bere špatné věci jako normu a každá odchylka směrem vzhůru je pro něj důvodem k radosti.

A důvodem k radosti je i to, když narazíte na hodné slušné lidi, protože já většinou očekávám, že narazím na lidi zlé a neslušné.

Vracela jsem se tuhle večer z tréninku. Auto jsem měla zaparkované ve Vršovicích v šikmém stání. Když jsem k němu přicházela, všimla jsem si, že u vedle stojící audiny postává asi padesátiletý pán. První myšlenka (v souladu s pesimismem) byla, že je to zloděj nebo úchyl. Ale naštěstí jen na někoho čekal.

„Vyjedete?“ vybafl na mě s hrůzou v očích, když zjistil, že jsme sousedi.

„Zřejmě budu muset,“ zahrála jsem suverénku a dušička motoristy se ve mně sevřela. Řídit umím dobře, ale parkovat prachmizerně, stejně jako parkovací místo opouštět. Mezera mezi bokem audiny a bokem mého auta byla snad třicet centimetrů (jeden by neřekl, jak relativní tento pojem může být). Nicméně jsem usoudila, že prostým zařazením zpátečky a držením volantu rovně těch třicet centimetrů zachovám a nějak rovnoběžně vycouvám z řady ven.

Pán si ještě aktivně stoupl do ulice a mával, jako že mám volno. Nastartovala jsem, zařadila zpátečku, držela volant rovně a pomalu couvala. Načež v zrcátku vidím, jak chlap mává rukama jak o život. Zároveň jsem slyšela takové divné vrzání a při pohledu vpravo zjistila, že mezera mezi mnou a audinou je už asi jen deset centimetrů. Nechápala jsem, jak je to možné, a stáhla okénko.

„Ježiši ženská, musíte si natočit kola rovně, proboha,“ chudák pán mi celý rudý strčil hlavu až do auta.

Zakroutila jsem volantem.

„Na druhou stranu!“

Ugh…

„Tak. A teď vy jeďte a já se budu modlit.“

Nějakým zázrakem se mi podařilo vyjet se zachováním těch deseti centimetrů. Jakmile byl levý bok audiny volný, pán se sklonil a začal zkoumat škody. Čekala jsem jako oukropeček na ortel.

„Jeďte, proboha.“ Mávl nakonec rukou.

„Počkejte, jestli jsem vás poškrábala, musíme to nějak řešit.“

„Ne ne, zmizte a jeďte. Ať už vás tu nevidím.“

„A co jsem odřela?“

„No, naštěstí jste jen vzala lak pneumatikou, žádná tragédie. Zmizte a příště si srovnejte kola, ženská.“

Vděčně jsem mu zamávala a poslechla jeho rady. Pesimista ve mně byl zas jednou příjemně překvapen. Neumím si představit moc chlapíků, co by šmíru na autě vzali s takovou apatií. Z pána úplně čišelo ono rezignované „no jo, ženská za volantem“.

Zaplaťpámbu za to.