Dostihy nejsou týrání koní!

Jako každý rok se v naší republice v říjnu nečekaně objeví mnoho milovníků koní a zkušených odborníků na dostihovou problematiku. Stačí k tomu jediný závod – Velká pardubická steeplechase. Vždycky si říkám, kde tito lidé během celé dostihové sezóny byli?

Na úvod uvedu, že se koním věnuji odmalička a sama jednoho vlastním (i když samozřejmě ne dostihového), a mluvím tedy z pohledu člověka, který se o tato zvířata zajímá celý život jak teoreticky, tak prakticky. A proto si troufám zcela jasně říct: Dostihy – v té formě, v jaké je známe dnes – nejsou týráním koní.  A jsou potřebné.

Proč?

Dostihový sport, jak jej známe v Česku (Evropě, USA atd.), běhají koně jediného plemene, kterým je anglický plnokrevník. Toto plemeno bylo vyšlechtěno za jediným účelem – běhat rychle, a tedy závodit. Stejně jako jsou různá plemena psů, která jsou šlechtěna pro nejrůznější cíle (pastevectví, lov…), i koně slouží různým záměrům. Chladnokrevníci odjakživa tahali těžký náklad, teplokrevníci nosili jezdce a plnokrevníci pak rovnou závodili. Popisuji to velmi zjednodušeně, samozřejmě je to ve skutečnosti mnohem složitější. Nicméně koně, na rozdíl od psů, byli odjakživa chováni z praktických důvodů, ne "pouze" pro radost. Po celou dobu od své domestikace sloužili lidstvu jako pomocník v práci, nikoli domácí mazlíček. Pokud sedlák zaplakal nad uhynulým koněm, ano, mohl k němu mít i osobní vztah, ale především přišel o svůj zdroj obživy.

Jak pokrok pokračoval, koně postupně nahrazovala technika a jejich význam coby hospodářského zvířete klesal. A protože chov koně je poměrně náročná a drahá záležitost, začalo těchto zvířat ubývat, jelikož pro ně nebylo praktické využití. V někdejším Československu koně přežívali na vesnicích, ale velká zemědělská družstva či lesnické závody už je nepotřebovaly. A jezdecký sport – to byla podle tehdejší garnitury buržoazní imperialistická zábava. I samotná Velká pardubická byla v ohrožení, a nakonec ji – a dostihy v ČSSR vůbec – zachránili paradoxně Sověti, kteří si přáli její zachování, aby měli kam posílat své koně.

I když je to tedy smutné, dostihy jsou jediným důvodem, proč anglický plnokrevník stále existuje. Je to plemeno, které bylo šlechtěno pečlivě po mnoho let s jediným cílem, a tento kůň by vzhledem ke své konstituci a povaze jiné uplatnění než na dráze nenašel (samozřejmě nepočítám, když si někdo koupí plnokrevníka na ježdění pro radost nebo když jde vysloužilý závodník do chovu). Kdybychom zrušili dostihy, přestal by existovat důvod, proč tyto koně chovat, a přitom je to nejdokonalejší a nejčistší ze všech koňských plemen.

Idealistické a naivní návrhy některých lidí - „vypusťte koně do přírody“ - mi připadají jak z jiné planety. To by se dalo aplikovat na všechna domestikovaná zvířata. Ale které z nich by dnes ve volné přírodě přežilo – a hlavně kde?!

Dostihy nejsou krutá zábava

Nejčastější námitka odpůrců dostihů zní, že koně jsou nuceni k něčemu, co jim není vlastní, a jsou posílání na smrt. Jenže kůň je zvíře, které je k běhu zrozené, je to jeho nejpřirozenější pohyb. Ano, jezdec mu to komplikuje tím, že ho nutí k běhu určitým směrem, případně i přes překážky, ale kůň při tom nedělá nic, co by nedělal i v přírodě. Stačí se podívat na jakýkoli dokument o koních žijících volně, a uvidíte přesně ty pohyby, jaké předvádějí na dostihových tratích. Pro koně není přirozený už samotný jezdec na zádech – pokud bychom chtěli být radikální, museli bychom zrušit ježdění jako takové, ne jen dostihy.

Koně baví pohyb a k životu ho potřebují. Pokud koně zavřete do stáje a obklopíte ho hromadou krmení, bude nešťastný. Navíc je to stádové zvíře, které následuje své druhy. Kdyby kůň nechtěl v dostihu uhánět jako blesk, tak ho k tomu nedonutíte. Ale jejich přirozenost jim toto velí – ostatně přijde-li kůň v dostihu o jezdce, nikdy nezastaví, ale vždy běží se stádem dál.

Je bohužel fakt, že v dostizích čas od času některý kůň zahyne. Pokud byste si však probrali jakékoli statistiky, zjistíte, že je to mizivý zlomek z celkového počtu koní, kteří se během roku závodů zúčastní. Ano, na dostihové dráze před zraky publika je taková smrt více vidět a zdá se v danou chvíli naprosto zbytečná (a většinou i je, protože ji způsobí chyba jezdce). Ale takový kůň, pokud musí být utracen, zemře rychle a bezbolestně. Proč ty takzvané milovníky více nezajímají podmínky, v jakých někteří lidé koně chovají, nebo drastický způsob, jakým jsou staří (a často nejen staří) koně transportováni napříč Evropou na jatka?

Dostihový kůň má vlastně krásný život. Veškerý pohyb je mu dávkován s mírou a rozumem, jeho život se skládá z tréninkových cvalů, prvotřídní stravy a starostlivé péče ošetřovatelů. Jistě, není pánem svého času jako kůň žijící volně na pastvě, ale zároveň má vše, co ke svému životu potřebuje – pohyb, stájové druhy, potravu, pravidelný režim (jestli koně něco nemají rádi, je to jakákoli změna). Ten mu pouze několikrát do roka naruší samotné dostihy – ale kolik jich je, ve srovnání s počtem dnů v roce? Spočítali bychom to v drtivé většině případů na prstech obou rukou. Ostatně takový Tiumen běží dostih dvakrát za celý rok - kvalifikaci a pak až samotnou Velkou pardubickou.

Naproti tomu koně, které si pořídí nadšení „milovníci“ bez znalostí a ochoty něco tomu obětovat, končí mnohem hůř. V nevhodných podmínkách, bez potřebné pozornosti svých páníčků, kteří vidí jen zběsilé rajtování po polích, dokud zvíře téměř neuštvou. Možná budou tito koně žít třikrát déle než kůň, který zahynul v dostihu, ale svým životem se protrápí.

Lidé se taky často diví, proč kůň, který se v dostihu zraní, musí být utracen, a rozhořčují se, že když už je někdo tak bohatý, že má na dostihového koně, proč se pak ostýchá investovat do záchrany jeho života. Věřte, že ti lidé rádi do léčby investují, kolik mohou, a dali by cokoli, aby jejich zvíře přežilo.

Pokud si kůň zlomí nohu, je to vždy zlé. Jsou zlomeniny, které se vyléčit dají, pokud se přihodí tak, že kůň může nohu nějakým způsobem zatěžovat. I tak je ale jeho dostihová kariéra nenávratně uzavřena. Hřebci a klisny pak ale mohou úspěšně působit v chovu a pro běžný pohyb a rekreační ježdění je takový kůň často ještě použitelný. Pokud jde ale o zlomeninu, která koni neumožňuje stát, je bohužel utracení jediná cesta. Kůň vzhledem ke svému metabolismu nemůže dlouhodobě ležet, pro správné fungování zažívacího traktu potřebuje pohyb. Stejně tak nemůže viset v závěsu, protože jeho vlastní váha by opět znemožnila, aby střeva správně pracovala.

Nebudu zde moralizovat, jaké druhy zábavy dnes lidi zajímají a jak jsou oproti dostihům absurdní. Řeknu jediné - zkuste si někdy na dostihy osobně zajít a nasát tu atmosféru, která tam panuje. Pak zjistíte, že to nemá s krutostí, zvrhlostí a dalšími často zmiňovanými přívlastky vůbec nic společného. Je to svátek sportu a krásných zvířat, který si dovedou vychutnat a prožít jak odborníci, tak lidé, kteří o koních nevědí vůbec nic.

Dostihy v moderním evropském pojetí nejsou týráním zvířat. Týrání zvířat vypadá úplně jinak, ale bohužel ty tisíce příkladů, které zde nebudu zmiňovat, nejsou v centru mediální pozornosti, a tak nikoho nezajímají – ani v diskuzích na internetu, ani v praxi. Ti takzvaní milovníci se pravidelně vynoří jen jednou do roka v říjnu, aby vykřikovali nesmysly bez jakýchkoli znalostí. Kolik z nich někdy vidělo koně zblízka nebo něm dokonce sedělo? Ano, možná jsou to ty koňské oči, ta jejich ušlechtilost, co tyto lidi nutí přemýšlet o koních jinak než o ostatních zvířatech. Ale ta si zasluhují pozornost stejným dílem, a často i mnohem víc.