Policajtům už nenadávám!

Aby bylo jasno, nemíním tím jednotlivce, kteří se chovají mnohdy hůře, než ti, před kterými by nás měli chránit.

Myslím to všeobecně, takovéto „občanské“ nadávání na uniformované muže zákona. Není v tom strach, ale spíše životní poznání. Pracoval jsem v mnoha zemích a při povolání reportéra, který se pochopitelně převážně zajímá o „politicky“ citlivá témata, bylo střetnutí s uniformou na denním pořádku. Stejně tak jednání s těmito celkem stroze se vyjadřujícími muži. Omlouvám se ženám, ale ty v uniformách, které by mi tu i onde bránily točit něco zakázaného, jsem nepotkal.

Proč tedy nenadávám? Je to jednoduché. Chovali se ke mně vždy tak, jak se chovala jejich vláda k vlastním občanům. Jak se říká, byla to prodloužená ruka zákona. Takže mnozí policisté byli hloupí, arogantní, ukazovali svoji nadřazenost a mou nicotnost. V podstatě i mou bezbrannost. Většinou mně ochránila akreditace, ale dokázal jsem si představit, jak by jednali s „řadovým“ občanem. A tak byla mnohdy jejich aktivita namířena proti občanu bez jediného náznaku jeho ochrany. Byla to ochrana státu a těch mocných.

Když budu upřímný, tak ten nejmenší problém jsem měl s policií v Izraeli. Ne ty první dny, protože při jízdě autem se každou chvilku objevilo modré světlo a já vychovaně uhýbal, či jsem se dokonce pokusil i zastavit. Brzo jsem pochopil, že je to nebezpečné jednání a jsem brzdou provozu přinášející jen nebezpečí.

Ti domácí neuhýbali a ani nesundali nohu z plynu. Ono totiž nejen každé policejní auto jezdilo vždy s výstražným majákem, ale i každé civilní, které řídil policista. A bylo jedno zda byl či nebyl ve službě. Prostě bylo to je znamení všem, občane, pokud bys mne potřeboval, jsem tu. Bylo to opravdu uklidňující.

Jen jednou jsem se s nimi dostal opravdu do sporu. Jel jsem autem a strašně pospíchal s aktuálním materiálem do redakce. A najednou tam byla stojící kolona. Zastavil jsem v řadě aut, uhnout nebylo kam, ani možnost to objet. Šel jsem se tedy podívat, co se tam děje. Ve předu stálo policejní auto napříč a asi dvacet metrů před ním ležel uprostřed silnice baťoh. V Izraeli to znamená, že to může být bomba.

Ptal jsem se, co se to děje, a bylo mi řečeno, že se čeká na pyrotechniky. A že to může trvat i hodinu. Žádné přemlouvaní nepomáhalo a tak jsem nabídl, že se na ten baťoh podívám sám a že mne přitom mohou natočit. Mile se usmáli. To, že bych přitom mohl vyletět do vzduchu, pokládali za mé osobní rozhodnutí. Ale pěkně mi vysvětlili, že by je to mohlo stát uniformu a to ne bez soudu.

To jsem pochopil a skončilo to tím, že jsme tam stali a pokuřovali a kecali. Hlavně o tom, že si myslí, že já se při mé práci vydávám do většího nebezpečí než oni. Dohodli jsem se ale, že jsem za to asi lépe placen, takže to je vlastně úplně v pořádku. Měli pravdu ve všem, včetně toho, že jsme se tak bavili opravdu celou hodinu.

A tak jsem prostě po těch všech zkušenostech v mnoha zemích přestal policajtům nadávat. Opravdu dělají většinou to, co je jim nařízeno. Ale rozdíl je v tom, kdo jim to nakáže a hlavně co  jim nařídí. A pak je tu ještě ten podstatný rozdíl, kterou je právě ta vláda. Protože pokud ti nahoře jsou opravdu na straně občanů a bojují za jejich práva a ochranu, tak to má i ten v uniformě mnohem jednodušší. A nepotřebuje ani speciální rozkazy. Tak nějak ví, co se ve společnosti pokládá za dobré a co za nepřístojné.

A jak je to u nás? U nás v Česku nejsou pro nás politici opravdu morálním vzorem. Ani při té největší fantazii a toleranci. Vždyť my pomalu musíme vypínat televizi, když se nějaký objeví na obrazovce, aby naše děti něco špatného nepochytily. A když se tak bojíme o výchovu vlastní omladiny, tak bychom se neměli divit, že se naše policie často chová tak jak se chová. A těžko si můžeme myslet, že je to náš přítel.

Ona stojí celkem nešťastně někde uprostřed. A nikdo jí neporadí, zda má chránit občany proti státu, či stát proti občanům, či občana proti občanu. On to asi stejně nikdo neví. A právě proto si myslím, že jim paušálně nadávat není zrovna spravedlivé. Mnohdy to totiž vypadá, že se snaží být neutrální, ale ani to se jí nevede, vždy to skončí tak, že z pohledu občana dělá vše špatně. Nu, právě jako ti politici.