Pojede pan premiér i do Běloruska?

Asi by rád, ale ještě si netroufá. Je sice chorobně ješitný a arogantní, na rady rozumných a slušných lidí nedbá, morálka a ústava jsou mu cizí, legislativou pohrdá, ale přeci jenom existuje brzda. A tou je pohled na akcie moci.

Vlastní moci. A ty nějak klesají. Ať dělá, co dělá. Je možné, že se již jedná o noční můru. Vůbec bych se nedivil. Ale co dělat? Co změnit? Je tu ale i náznak, že by se přeci jenom objevovala určitá snaha poučit se. Vše tomu totiž napovídá. Třeba ty cesty do Maďarska a Srbska. Pozoruhodné? Že by jednal podle staré pravdy „Vrána k vráně sedá“.

Takže úvaha o možné další cestě do Běloruska, země, která je proslulá „demokratickými“ principy moci, by byla zcela logická. Vždyť by nebylo na škodu přímo na místě získat přehled o tom, jak se má chovat panovník za situace, kdy uvrhl zemi ve zmatek, pobouřil kdekoho, a přesto všechno není ochoten se vzdát postu, který mu umožňuje neomezenou nadvládu nad poddanými.

Byla by tu sice i možnost ubírat se cestou poněkud pokojnější, rozumnější a přímo jednat v zájmu lidu, ale ta je pro žaludky mnohých mocichtivých prostě nepředstavitelná. Už jenom náznak něčeho podobného vyvolává u takto postižených pocit zlosti a přímo nepříčetnosti. Jejich mysl se prostě nemůže vyrovnat s tím, že jejich snaha konat „dobro“ za každou cenu není oceněna. Ba dokonce, že je přijímána často i s nenávistí.

Také pochopit jednoduchý fakt, že princip demokracie tkví ve schopnosti vytvářet a přijímat kompromisy je takovým osobnostem přímo zakázán vnitřním přesvědčením o jedinečnosti, kterou v sobě nosí jako hnací motor všeho činění. Připouštím, že to tací „hrdinové lidu“ nemají jednoduché. Ono připustit si, že jejich cesta k moci nebyla zrovna férová je poněkud mimo jejich chápaní. Hlavně proto, že lhaly jak sobě, tak lidu.

Existuje naděje na změnu? Jistě. Jak se říká, naděje umírá naposledy. Určitá jistota se skrývá i ve skutečnosti, že alespoň u nás je pravděpodobné, že ozbrojené složky, které v sobě vždy ukrývají určitou jistotu a oporu pro moci chtivé, jsou již načichlé demokracií. Jinak řešeno dá se počítat s tím, že budou respektovat ústavu a legislativu. Ale to jen na okraj. Přesto pro občany důležitý fakt, pro jiné smutný poznatek.

Nicméně žádný důvod k radosti. Hlavně, když se jeden podívá na soupis faktů. Máme celkem neschopnou vládu, která se vmanévrovala vlastní silou vedena arogancí jedince do slepé uličky. Ty směšné argumenty, že za to může opozice, jsou určeny asi jen těm, kteří nechápou, či nechtějí vidět realitu. Proč taky, vždyť by museli přiznat, že na tom všem mají také podíl. Hlasovali přeci pro takovou moc jedince. A tím mají i oni podíl na zmatku, chaosu, vládě strachu a tom marném hledání světla na konci tunelu.

Smutný faktem je také jistota, podložená historii, že to jako občané přežijeme. Nějak to přežijeme. Budeme se muset vyrovnat se vším, co nám tato vláda nadělila. Vše, co rozbořila a zničila, budeme muset znovu vybudovat. Ano, ten virus je celkem nemilosrdný, ale má svá pravidla. Problém je v tom, že boj proti němu bude úspěšný jedině tehdy, když se i my budeme chovat podle rozumných, ale hlavně efektivních pravidel.

A ty určuje vždy vláda. Pokud ne, tak máme to, co teď máme. Co říci nakonec? Snad větu klasika: Tento způsob demokracie zdá se mi poněkud nešťastným.