Podřídit se vůli občana?

Ano, proč ne, vždyť je to prý základ demokracie. Prostě vzít na vědomí mínění většiny a je to. Zní to logicky a mnohému to připadá i spravedlivé. Pochopitelně ne těm, kteří tvoří jakousi menšinou. Nu co, musí se prostě podřídit.  

Na první pohled to vypadá opravdu jednoduše, kdyby zde nebyl ten problém, co si kdo představuje pod většinou. Míněno v pohledu na celou společnost. I s nevalnou znalostí matematiky a zvláštností statistického žonglérství přijde každý brzy na to, že k vytvoření skutečné společenské většiny – hlavně při demokratických volbách - dochází málokdy. Pokud se opravdu vytvoří občanská většina, tak to obvykle končí nějakou tou revolucí.

Často to bývá důsledek politického období, kdy se vše řídilo právě pravidlem vůle „většiny“. Ta totiž byla více méně umělým produktem. Buď to bylo pod tlakem diktatury 99,9 procent, či se tato většina skládala ze součtu různých menšin. Jsou to společenské skupiny mající rozdílné názory, ale toužící stejnou měrou po moci. Jde v podstatě o politický obchod, říkáme tomu třeba koaliční smlouva.

Je pak pozoruhodné sledovat jak se ti volební odpůrci snaží sloučit rozdílnost názorů, která z nich ve volebním období dělala třídní nepřátele. Morálka, zásady a sliby voličům vezmou za své. Je to rvačka o křesla, ministerstva, platy a co já vím co ještě. Každý prostředek k diskreditaci bývalého protivníka je vítán. Zájmy občanů se většinou dostávají na vedlejší kolej. Nebo spíše při těch politických bitkách není zcela jasno, o kteréže to občany se vlastně bojuje.

V tom se nám snaží pomoci média. Sami o sobě to také vždy tvrdí. Většinou však pouští ke slovu různé křiklouny a vůbec je nezajímá kolik občanů je opravdu stejného mínění. V podstatě čím je verbální projev důraznější, tím větší je dojem, že se jedná o zástupce „většiny“. Je logické, že se tímto dostávají ke slovu lidé názorů spíše extrémních. Už jenom proto, že jsou mediálně zajímavější.

Ti mlčící, se ke slovu nedostávají. Logické, ne? Když mlčím, tak nikdo nepokládá za pravděpodobné, že bych měl na to, něco říci. Není tedy divu, že je tato skupina občanstva přehlížena. Ovšem stejně tak není bráno v úvahu, že se mnohdy jedná o většinu. Důkaz o tom přináší čísla o volebních účastech. Pak se říká, že to je jejich chyba, že mlčí. Jsou dokonce i označováni za destruktivní síly demokratického procesu.

Ještě nikdy jsem nezažil, že by se někdo touto mlčící většinou zabýval. Tedy veřejně. Znám mnohé tiché občany. Jsou to většinou poctiví a charakterní lidé. Občané, bez jejichž práce by společnost asi zanikla. Žijí odpovědně a poněkud stranou mediální tržnice populistických názorů, nepravd a lží. Většinou dřou celý život, vytvářejí smysluplné hodnoty jak materiální tak duševní. Občas se i stane, že si jich společnost všimne a dokonce je i ocení. Většinou na sklonku života, lépe však raději po smrti.

To je totiž jisté, že budou i nadále mlčet, že se neohradí, že si nebudou stěžovat na to, že by třeba nebylo špatné, kdyby se jim dostalo poslechu poněkud dříve. V době, kdy bylo možné mnohému zabránit. Třeba tomu, že nás již dávno varovali před nebezpečím naslouchat hloupým a ješitným politickým křiklounům, kteří se chvástají tím, že zachrání svět a naši společnost.

Ano, vůle lidu je pojem nebezpečný a snadno zneužitelný. Hlavně, když se stává marketingovým produktem a je výsledkem mediálního úsilí jehož cílem je produkovat vůli lidu podle momentální potřeby vládnoucích sil.