Občane, o tom, co si máš myslet, rozhoduji já!

To je takové milé heslo, které by si každý mediální pracovník měl alespoň desetkrát za den opakovat. V dnešní době tak z mnoha důvodů povětšinou nečiní.

Místo toho pilně a většinou pod tlakem vyrábí veřejné mínění, aniž by si to chtěl přiznat. Buďme milosrdní, mnohdy si nějaké to morální uvažování ani nemůže dovolit. I on je člověk, chce prostě přežít. A tak pilně v shromažďuje všelijaká fakta, která by měla podávat důkaz o existence toho či onoho. Domnívá se také, či si to namlouvá, že přispívá k objektivitě.

Mocí mermo chce dosáhnout něčeho, co vlastně v dnešním mediálním světě neexistuje. Jedná se jen o intelekt dusící lavinu informací, která běžného občana spíše odrazuje, než poučuje. Mnohdy ale i nahání hrůzu. To je z hlediska médií dobré, proti předem vytvořenému strachu se dá také velmi atraktivně „novinářsky“ – ostatně i politicky - bojovat. Je to takové perpetum mobile zaručující stabilní zisk, popřípadě moc.

Nevěříte? Dám vám příklad. Já se osobně v ulicích izraelského Tel Avivu cítil mnohem bezpečněji, než v jakémkoli evropském velkoměstě. Můžete mi to na základě mediálního zpravodajství o Izraeli věřit? Jistěže ne. Nejste přeci bláhoví. Přesto vás musím ujistit, že se mýlíte. Stali jste se jen obětí těch, kteří určují, co si máte myslet a jak o mnohém máte přemýšlet.

Moje životní zkušenost a určitá „profesionalita“ mi doluje, abych vytvořil dvě reportáže o zemi vaší volby. Po shlédnutí jedné pocítíte neskonalý zájem tuto zemi navštívit a možná projevíte i touhu tam žit. Po té druhé se vás zmocní přesvědčení, že je lépe se této zemi velkým obloukem vyhýbat. Pozoruhodné jen bude, že jak v té prvé verzi tak v té druhé nebudu muset lhát.

Že by tedy média přesto všeobecně lhala? Ano a ne. Ona totiž ta fakta, která jsou prezentována, je možno skládat tak, aby vytvářela zcela rozdílné obrazy. Je to vlastně mozaika informací, jako celek působí věrohodně, úplná lež to není. Ale právě s tou výhodou, že je možno celkem bez velké námahy vytvořit obraz zcela jiný. Přesně dle potřeby té či oné ideologie.

V podstatě se tímto živím celý život. A po celá ta léta mne tíží odpovědnost za to, co překládám v různých formách veřejnosti. Je to vždy otázka jen osobní morálky. Je to také věčný boj o existenci, protože málokdy se dostanete do redakčního prostředí, kde by vládla společenská a morální odpovědnost. Mně se tak stalo zcela ojediněle.
 
Ano, základem novinářské práce je manipulace veřejného mínění. Mírněji řečeno, je to ovlivňování kulturní úrovně společnosti. Každý s tím zachází po svém. Teoreticky by se ten, kdo prezentuje nějaké informace, měl řádně zamyslet nad tím, jaký budou mít společenský dopad, jakou odezvu je možno očekávat od veřejnosti, od občanů. Ale hlavně, zda to bude odpovídat původnímu záměru, který vedl k zveřejnění. Ať již negativně, či pozitivně.

Je to nebezpečná hra. Může vám přinést bezesné noci, pakliže vlastníte něco jako morálku a zabýváte se otázkou společenské odpovědnosti. V praxi to vypadá tak, že vám tuto odpovědnost většinou odejme ten, kdo vás platí. I to není tak jednoznačně negativní. Pokud se postavíte jako novinář oproti mocným, potřebujete dobře krytá záda. Mnohdy totiž o „pravdě“ rozhodují spíše soudní spory a šikovnost advokátů, než fakta samotná. Tento boj jako jedinec nepřežijete.

Jinak je ale možno se vždy pohodlně zaštítit ideologií vlastníků médií. Pochopitelně, že ti navenek hlásají obvyklá hesla o snaze pravdivě informovat veřejnost. Jsou to planá slova, protože jsou již ukázkou první nepravdy a manipulace. Obvyklým důkazem „objektivity“ je politická a ekonomická nezávislost. Obé neexistuje, je to ta nejsprostší lež a podvod na občana.

Jediným zdravým informačním světem je ten, kdy různá média, ale v malém počtu, zastávají zcela transparentní a jednoznačný postoj k morálním hodnotám společnosti při zachování všech demokratických principů. Kdysi tomu tak bylo, každá strana měla své noviny a čtenář vždy věděl koho čte a mohl se svobodně rozhodnout komu dá přednost. Byla to volná konkurence názorů a myšlenek.

Dnes je to jen dryáčnický boj o zisk, jehož obětí je občan a posléze i demokracie sama. Nesmíme zapomenout, že i politické strany se těmto „novým“ pravidlům podřídily. Jejich programy jsou buď populisticky nereálné, nebo se díky mediálním poradcům mnoho neodlišují od těch konkurenčních. Jsou to také takové volně složitelné mozaiky.Každý si nechává otevřená zadní dvířka pro možnost úhybných manévrů. Hlavním cílem je zůstat u moci.

Jsou i tací, kteří přišli na to, že volební program je nebezpečná záležitost, jeden by mohl slibovat neuskutečnitelné. Takže se taková seskupení toužící po politické moci omezují jen na populistická hesla. Přesně podobná těm, které pak ovládají hlavní titulky všech médií. Je to, jak já říkám, takový bezpohlavní svět. Ani ryba ani rak. Všichni proti všem. Rozpolcenost veřejného mínění je hlavním bitevním polem.

A občan? Je jen objektem základních principů volného trhu. Jeho mínění je manipulováno marketingovou strategií, kde jde jen o to, aby podlehl umělému tlaku a pořídil si něco, co vlastně nepotřebuje. Smutné je, že se nejedná jen o nějaké ty elektronické nesmysly, ale že si se slevou kupuje myšlenky, mínění, názory.

Ano, i já se pokouším dosáhnout toho, aby si můj čtenář myslel něco jiného, než si možná myslí. A budu se stále trápit myšlenkou, zda dělám dobře. Držím se jen jednoho hesla. Pokud pokládám něco za dobré a správné, tak se o tom pokouším ostatní přesvědčit. Pakliže věci vidím negativně, postupuji zrovna tak. Jsem tedy neobjektivní, zastávám názor a pokouším se ho prosadit.

Podle novinářských teoretiků se dopouštím základního prohřešku proti stavovské etice. Budiž. Tuto chybu dělám celý život. A jdu tak daleko, že to pokládám za morálně obhajitelné.