Je to taková zcela specifická politická forma sdělování mnohdy neexistujícího, či falešně chápaného, srozumitelně nesrozumitelného, prostě všeho, co by mělo být chápáno zcela jinak, než je formulováno.
A přesto je tu požadavek, aby bylo věrohodně přijímáno. Tato zvláštní forma vyjadřování a komunikace je velmi náročná. Pro obě strany. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění je však nutno zachovávat určitá pravidla hry, která vycházejí ze zvyklostí v dané společnosti. Podle mých životních zkušeností je v tomto ohledu nejvíce vyvinutá takzvaná arabská škola. Je opravdu obdivuhodná.
Se vší pravděpodobností jsou základem Pohádky tisíce a jedné noci. Ano, arabská kultura miluje pohádky. Politici obzvláště. Jsou prostě nepřekonatelní. Vždy mne třeba fascinoval palestinský poltický umělec Jásir Arafat. Své projevy přímo prožíval. A ten vždy obdivuhodně květnatý obsah, který nikdy neopomněl přizpůsobit posluchačstvu.
Zdánlivě stejná fakta zněla pokaždé jinak. Pečlivě na to dbal. Nebylo proto dobré být příliš pedantický v posuzování jeho projevů. Bylo zde vždy nebezpečí, že by jeden mohl dospět k zcela mylnému závěru, že si palestinský vůdce protiřečí. Ne, to nikdy. On právě vyprávěl pohádky, a to s ohledem na posluchače. On to věděl, oni to věděli a chudáci nezasvěcení ani zbla nechápali čemu se to vždy tleská.
Jak jsem řekl, nevědomci neměli ponětí, že se jedná o takovou tichou úmluvu obou stran. Pravda, mnohdy došlo přeci jenom k neblahým následkům. A to, když někdo vzal to vyprávění vážně. Ano, byli i tací. Na omluvu nutno dodat, že takoví „extrémisté“ se nacházejí v každé společnosti. A ani ta naše není výjimkou.
Podívejte se třeba na to naše očkování. Jsou oblasti, jednotlivé nemocnice a i jedinci, kteří se starají o to, aby vše v rámci možností rozumně fungovalo. A i náš vševládnoucí premiér občas a určitě nevědomky přizná, že všude, kde se neberou různá vládní a ministerská nařízení zcela vážně, je dosahováno pozitivních výsledků. Je to mnohdy skoro trapné. Měl by si od srdce promluvit se svými mediálními poradci.
Že by to však vedlo k lepšímu, to si nemyslím. Je to asi omladina zmatená a vychovaná moderní dobou, která se domnívá, že pohádek netřeba, že nepřesná a manipulovaná fakta mají větší účinnost. Jistě, ale jak na koho. A to je právě problém. Na jedné straně ukájejí a posilují nevědomost a na straně druhé budí rozhořčení u těch více vědoucích. K čemu to je? K čemu to povede? Jen k rozkolům, které oslabují, vyčerpávají a vytváří podhoubí pro pasivní rezistenci.
Zatímco taková krásná klasická pohádka, by uspokojila všechny. Tedy za již zmiňovaných podmínek, za souhlasu obou stran. Každý si ji může vyložit podle svého, hlavně ale nezapomenout na dobrý konec. Ten je důležitý. To je ten hlavní výchovný cíl. Vytvořit pocit, že dobro by přeci jenom mohlo existovat. Jistě ale jen za předpokladu, že se o něj bude někdo snažit, či dokonce bojovat.
Ne, páni politici, lhát není dobré, zvlášť když se to neumí. A je už úplně jedno, zda se tak děje z nevědomosti, či z vypočítavosti. Lháři se těžko odpouští, zvláště když uvrhne ostatní do neštěstí. Vypravěči pohádek není nutno odpouštět. Je na každém z nás, co si z toho příběhu vybereme. Jistě se rozhodneme pro dobro. Protože víme, že zlo nemá dlouhodobě šanci. A to nejen v pohádkách.
