Je snad vláda obětí vlastní ideologie?

Já bych tedy řekl, že ano. V podstatě léta slibovala neuskutečnitelné. A to v mnoha ohledech. A největší důraz vždy kladla na vlastní neomylnost, která měla být tou vysněnou cestou ke šťastné budoucnosti.

Aby nedošlo k neporozumění. Já se nevracím k roku 1989 ale k ne zrovna šťastné a veselé současnosti. Včerejší konání „vlády“ je toho důkazem. Krátce řečeno: Neví kudy kam. Není divu, že se již sama nevyzná v té přemíře „pravd“, které předkládala občanům s důrazem, že myslí na jejich budoucnost a zdraví. Obklopila se hejnem samozvaných expertů toužících po mediální pozornosti a náklonosti mocných. Rozumu jí to nepřidalo a teď se už jenom hloupě kouká a budí dojem, že se pomalu začíná bát vlastní nevědomostí a bezmocností, která je již očividná a nedá se ututlat a ani skrývat.

V podstatě se jen modlí, aby to vládní břemeno přebral někdo jiný. Nu, přeci jenom se neubráním reminiscenci. Je totiž více než jisté, že právě takové pocity měli komunisté v roce 1989. Jediné, co je ovládalo byla touha z toho všeho vyváznout jen s boulemi a modřinami. A i oni měli vždy po boku dostatek ideologických expertů, kteří tvořili páteř jejich rádoby „vědeckého“ myšlení a zářného pohledu na budoucnost, který byl zaostřen na heslo: Poručíme větru dešti.

Zkrachovali. Není pochyb o tom, že se na tom shodla drtivá většina občanů. Jak krásné poznání, zkušenost, že takové nadvlády není třeba. Tedy vlády samozvaných hlupáků a nevědomců. Tedy těch, kteří jen s pomocí diktatury obhajují vlastní mocenskou „životaschopnost“. Inu nevědomec nemá jinou možnost, než fyzické a ideologické násilí, aby uhájil mocenské postavení ve společnosti a o nenávisti k inteligenci ani nemluvě.

Je však více jak zdrcující, že i přes toto historické „ponaučení“ tento způsob vládní ideologie přetrval. A dokonce doprovázen potleskem nemalé skupiny občanstva. Opět se povedlo vymývat mozky, šířit auru neomylnosti od nevědomých jedinců, kteří se nějakým záhadným způsobem dostali „nahoru“. Tím snad nejzářnějším příkladem je třeba post ministra zdravotnictví. Jak za starých dob. Odbornost byla tehdy nahrazena označením „nomenklaturní kádr“. Vlastně to byl takový ideologický poskok. A je smutné, že při hledání příkladu není nutno pídit se v historických pramenech, stačí se podívat na současnou vládní garnituru.

Pravda, jsou již na odchodu. Ale určitě se nevzdávají. Mají k tomu důvod. Zanechali tady totiž neuvěřitelně zapáchající žumpu. Ve všech ohledech. Jejich „boj“ za zničení covidu nezničil ten proradný virus, ale naši ekonomiku. Sebral dva roky života našim dětem. Zničil tisíce existencí, tisíce rodin připravil o budoucnost. Ale co je na tom to nejhorší, že doslova vymýtil poslední morální hodnoty. Není divu, morálka je pro ty, kteří touží jen po nadvládě nad ostatními, snad to nejhorší nebezpečí.

A protože ti „odcházející“ dobře znají „výsledky“ této mocenské politiky, tak si mohou být jisti, že se opět dostanou ke slovu, protože ty napáchané škody budeme odstraňovat po desetiletí a k tomu asi nebudou mít občané dostatek trpělivosti. Hlavně proto, že nesou na tom všem i značný podíl viny. A je logické, že tím příštím „viníkem“, kterého je přeci nutné vyhledat a tím ukojit i vlastní špatné svědomí, bude příští vláda. Budou to vlastně obětní beránci. V jednom vládním období nemají šanci odstranit vše napáchané. A to je úrodná půda pro politické „navrátilce“, kteří budou opět prohlašovat, že jenom oni dokáží obnovit pořádek, spravedlnost a jenom oni mají sílu k vymýcení všeho neřádstva.

A co na to občané? Nevím, zda se jich bude někdo ptát. On totiž občan, který touží po tom, aby za něj někdo neustále přebíral odpovědnost není ani takové otázky hoden. Respektive je to ztráta času. On se totiž nejraději spokojí s heslem: Poručíme větru dešti.