Islám zničil vlastní kulturu! Tak proč ne i tu evropskou?

Pokud se uvažuje o budoucnosti společnosti, tak není na škodu podívat se trochu do historie. Paradoxem té evropské je skutečnost, že to bylo právě vědění arabských učenců, které posunulo i naše poznání o hodný kus kupředu.  

Bylo tomu asi tak do 12. století, kdy evropská vzdělanost žila v určité pospolitosti s arabským světem. A nejen to. Byly zde položeny i základy mnoha vědeckých oborů, které pozitivně ovlivnily evropský vývoj. Stačí se zmínit třeba o lékařství, matematice a astronomii.

Vyspělost, která ovládala muslimský svět udivovala. A byli to právě islámští fundamentalisté, kteří začali rozsévat nepokoje ve vlastní společnosti. Nechtěli, aby se stala sekulární. Proto ji násilím ovládli a dosáhli toho, že evolučně vznikající tolerance mezi dvěma kulturami dostala trhliny. Muslimský svět se stal pro Evropu nebezpečným.

Žijeme v paradoxní době, kdy arabský svět přijímá poznatky západního vzdělání a pokouší se dosáhnout stejných úspěchů. Za drahé peníze nakupuje technologie, které by nevznikly nebýt právě historického myšlenkového ovlivnění. De facto je částečně reimportována kultura do zemí, kde ji radikální fundamentalisté zničili.

Každý, míněno podle našich měřítek, skutečně vzdělaný muslim přizná, že to byla a i nadále je radikální fundamentalismus, který představuje to největší nebezpečí nejen pro arabskou, ale i západní civilizaci. Otevřeně hovoří o tom, že tolik obdivovaná kultura muslimského světa zcela zanikla v boji o víru, kdy jsou potlačovány veškeré myšlenkové svobody.

Tento střet trvá dodnes. A to v prvé řadě uvnitř muslimského světa. Vyspělá a vzdělaná část společnosti zde bojuje o přežití. Většinou podléhá. Jedinou obranou bývá celkem tvrdá diktatura, která se snaží násilím dosáhnout kompromisů. Slabé společnosti ale většinou podlehnou. Nejsou schopny se ubránit teroru, který ji dříve či později ovládne.

Jsou to právě radikální jedinci, kteří s pomocí fundamentalistické ideologie vycházející z učení islámu přebírají nadvládu nad společností. A to bez rozdílu její velikosti. Může to být velká rodina, malá obec, ale i celý státní celek. Používají formu teroru, kdy celkem mizivá menšina ovládne rozhodování a chování většiny pomocí strachu o život.

Proto je nutné si uvědomit, že dělení muslimů na „dobré“ a „zlé“ je velmi ošidné a pro západní kulturu nebezpečné. I ta nejmírumilovnější muslimská společenská skupina se může dostat pod nadvládu několika radikálních jedinců, kteří pak určují její chování vůči cizí kultuře. Tento zvrat nastává často nečekaně a velmi rychle.

Je absolutně naivní se domnívat, že evropský humanismus je schopen se vypořádat a ubránit tomuto trendu, pro který je charakteristická absolutní neexistence tolerance vůči svobodnému a kreativnímu myšlení. Je to střet, který probíhá a ohrožuje společnosti v mnoha zemích, které pokládají islámskou víru za vlastní.

Jsou to země, které bojuji o přežití. Snaží se mnohdy zachránit ty poslední zbytky kultury, která je původně charakterizovala. Většinou volí cestu „importu“ z evropských zemích. To je však označováno za „zradu“ z pohledu fundamentalistů a živnou půdou pro jejich ideologii. Barbarskými činy pak jen dokazují, jak velké je jejich opovržení a nenávist k evropským hodnotám, které my pokládáme za základ naší společnosti.

Neexistuje žádná společnost, která by se ubránila pomocí tolerance a humanistickým přístupem výbojům radikálního fundamentalismu. Jsou to právě islámem ovládané země, které jsou toho důkazem. Je proto více jak naivní zabývat se myšlenkou, že evropské pojetí pro řešení tohoto kulturního střetu by mělo být úspěšnější.

Radikální islám zničil kulturní hodnoty v zemích, kde vznikl a ovládá myšlení společnosti. Řídí se ideologií znevažující vlastní historické kořeny. Není proto důvodu doufat, že je ochoten uznávat  jiné hodnoty, než své vlastní. A přes veškerá prohlášení mediálně tolik preferovaných „dobrých“ muslimů, je nutno počítat s tím, že i oni žijí ve střetnutí s vlastní společností a neexistuje jistota, že nepodlehnou teroru.

I oni se mohou dostat do situace, kdy se stanou „zrádci“ islámské víry a budou nuceni se rozhodnout pro bytí a nebytí, či dokonce učinit vše pro záchranu života svých rodin. Není to radostná realita. Odporuje našim představám o demokracii. Přesto je tu, existuje a není v žádném případě latentní. Jen by nám měla připomenout, že tato situace nám klade úplně stejnou otázku. I my se musíme definitivně rozhodnout. I my totiž musíme v něco věřit a být ochotni za to i bojovat.