Zvířata mi straší ve věži II

Slíbila jsem vám pokračování, tak tady je. Šelmám čeledi "podšití" a podčeledi kočkovití jsem se sice chtěla věnovat až někdy v budoucnu, ale člověk míní, kočka mění. V minulém týdnu mi totiž micinky tak moc připomněly, jak by můj život byl bez nich chudý, že musely samozřejmě dostat přednost před ostatní zvířenou. Ten z vás, kdo někdy trávil většinu dne vymotáváním koťat ze záclon, nebo ho pravidelně v půl páté ráno budí dusot tlapiček a řinčení míčku s rolničkou, jistě pochopí. Těžko tady můžu zavzpomímat na všechny kočky, které prošly mým životem, tak snad vám pro představu bude stačit alespoň současný "vzorek" mé smečky.

Když jsme se přistěhovali, měli jsme pouze jednu kočku. Jenomže Julie III. zvaná Šílená, si hbitě obstarala kamarády, dva mladé kocourky, a přivedla mi je domů. Julča, bohužel, brzy po tom zemřela. Kocourci ovšem nezaváhali ani vteřinu a během několika dnů se ke mně přistěhovala jejich maminka a pět sestřiček. 

A tím to vlastně celé začalo. Tady na vsi se nic neutají a tak se i mezi kočkami rozkřiklo, že se zde vyskytuje blbeček, u kterého je možno se najíst, ohřát a zůstat... Pro některé funguji jako zimní hotel a s jarem odcházejí , aby se na podzim zase mohly vrátit (nejlépe s nějakou tou příbuznou navíc), jiné zase můj příbytek berou jako přestupní stanici a jdou na lepší (onehdy jsem jednu viděla se rozvalovat na prahu našeho pana starosty), ostatní zůstávají.

 Na jaře jsem se po několika letech ocitla jako kůl v plotě. Když se mi konečně podařilo domluvit kastraci stálých kočičích obyvatel, najednou nebylo koho kastrovat. Micinky, nejspíš z obavy že jim hodlám zkazit každou legraci, zmizely. První květnový den byl u nás ve znamení sluníčka a tak jsem si na zahrádce okopávala svoji plantáž cibulovin. Odběhla jsem se domů napít a náhle jsem slyšela zoufalý kočičí nářek. Bydlíme u poměrně frekventované silnice, která prochází celou obcí, a tak jsem se obrnila proti pohledu na těžce poraněnou kočku a otevřela jsem dveře... Dovnitř vběhlo mrňavé černé kotě a povídalo: "Mňauu! Já teď u vás budu bydlet!" Jak kotě pravilo, tak i konalo. Nikoho se neptalo a naprosto suveréně se uvelebilo u kamen. Kotě dostalo jméno Petule podle mojí kamarádky. Z Petule se nakonec vyklubal Peťulák.  Peťulák je dnes osmiměsíční fracek, který dokonce kontroluje mé příchody domů. Kdysi dávali dokument s názvem: "Víte, kde je vaše kočka v osm hodin večer?" a já jsem na to tehdy reagovala slovy:"A ví snad moje kočka, kde jsem v osm já?" To se změnilo ve chvíli, kdy Peťulák začal dospívat. Začal si mě totiž hlídat. Když jsem vzala poprvé odpolední směnu a vrátila se domů až v půl dvanácté v noci, kocour na mě čekal na chodníku před dveřmi a já dostala vynadáno hůř, než když jsem se před mnoha lety vrátila coby sedmnáctiletá holčina ze zábavy o dvě hodiny později.

Druhým letošním přírůstkem je Lulie, která též nese jméno mojí kamarádky. Narozdíl od Peťuláka o Luliině původu není pochyb. Své matce Sissi se narodila v mojí knihovně. Sissi byla pojmenována podle princezny z rodu Wittelsbachů, pozdější rakouské císařovny Alžběty. Ne snad proto, že bych ke zmíněné osobě chovala nějaké sympatie, ale z důvodu, že stejně jako rakouská císařovna, i kočka Sissi vykazuje nepřehlédnutelné známky duševní nevyrovnanosti. V obou případech je nejspíš stejná i příčina, protože stejně jako Wittelsbachové, se ani zdejší kocouři neřídí obecně uznávaným pravidlem:"Co je v domě, není pro mě." a je jim fuk, jestli přefiknou sestřenku. Zda i kocouři jednají v zájmu dynastie, to netuším. Abych zmírnila negativní vliv matky na kotě, Sissině bylo dítko odebráno hned, jak začalo samo baštit. A dobře jsem udělala, protože z Lulinky vyrostla krásná kočička, která je, narozdíl od své matky, velice milá a přátelská. Možná je přátelská až moc. Její oblíbená zábava totiž je plácnout sebou pod vaše nohy ve chvíli, kdy se to nejmíň hodí. Není proto ničím vyjímečným zaslechnout ze dvorku výkřiky typu:"Ježíši! Uhni ty debile! To je ale kráva!" Rekonstrukcí činu se pak ukáže, že "Lulií postižený" jedinec se zrovna snažil snést z půdy bednu zavařovaček a díky micince, která se mu rozvalila pod nohy na každém druhém schodě, se tato cesta proměnila ve steeplechase s krabicí skla v náručí.

Někdy koncem června se odehrál návrat další ztracené dcery, Willow. A samozřejmě se kočička nevrátila sama, ale s potomkem. Kotě přede mnou fikaně ukryla u sousedů pod palety, nejspíš v domnění, že jsem úplně blbá a ničeho si nevšimnu. Celé léto přede mnou koťátko úspěšně "tajila", až přišlo září s chladnými večery a já se rozhodla milé kotě vysvobodit a vzít domů. Tak jsem přelezla plot a vydala se na lov. První překvapení byl naprosto nepřehledný terén skládající se ze směsi maliní, kopřiv a shnilých palet. Tyto podmínky jsou určitě vhodné pro výcvik vojáků nasazovaných do zahraničních misí, ale pro hledání malého kotěte jsou na prd. Překvapení číslo dvě bylo, že se velké rezaté kotě rozdělilo na čtyři menší díly a když se zrzavá hromada rozběhla na všechny světové strany, ukrýval se pod ní ještě jeden černý drobek. Po čtyřech hodinách lovu, milionech štípanců od komárů a popálenin od kopřiv, jsem sice byla bez košile a bez zadní části kalhot, ale domů jsem si hrdě nesla patero chlupatých potvůrek.  

Nejspíš nemusím říkat, že díky přítomnosti sedmi koťat ve věku osm, šest a 5xtři měsíce, se mi život obrátil vzhůru nohama a z bytu mám kůlničku na dříví. Denní režim se přestal řídit podle hodin, ale je podmíněn tomu, zda miláčkové spí, či bdí. Jednoduše řečeno, jsem velmi přizpůsobivé a nenáročné domácí zvířátko a moje kočky můžou být právem pyšné na to, jak dobře si mě vychovaly.