Pracovní vemeno

Plemena psů se dělí do mnoha různých kategorií. Známe norníky, honiče, barváře, ovčáky, rozeznáváme plemena pracovní a společenská. Výčet by sice byl nekonečný, ale přeci jen není dokonalý. Jedna kategorie totiž schází. Tato kategorie se nazývá "pracovní vemeno". V naší ulici se podobná vemena vyskytovala tři. Dobrman, který byl za bílého dne na ulici okraden o fungl nový obojek a který si žádal můj doprovod do hospody, ve které tušil svého páníčka. Po incidentu s ukradeným obojkem se sám na ulici bál. Dalším vemenem  byl rotvajler Chucky. Potkat Chuckyho, když se mu povedlo vyběhnout ze vrat, bylo doslova o hubu. Zkuste spěchat na autobus, když se vám na každých dvou metrech svalí pod nohy padesátikilové psí tělo dožadující se drbání. Třetím vemenem do patry byla naše Fanny.   

Fanny byla německá ovčanda. Tedy alespoň to tvrdil její rodokmen a i dle exteriéru se jednalo o dokonalého "komisaře Rexe v sukních". Tím ovšem veškerá podobnost končí, protože ve smyslu označení německého ovčáka jako pracovního plemene se Fanynka projevovala jako totální blboun. V žádném případě tím nechci říct, že by byla hloupá, jen si většinu povelů vykládala po svém a navíc měla přímo zdrcující smysl pro humor a recesi. Připadá vám to neuvěřitelné ? Račte se přesvědčit o opaku !

 S Fanynkou jsem se seznámila v době, kdy jí byly necelé čtyři roky. Majitelka se na ní vybodla a chtěla se jí zbavit. V práci jsem se s ní setkávala každý den a každý den jsem také koukala do těch krásných očí, které byly navzdory všemu, co už měla za sebou, plné lásky a naděje, že snad jednou bude líp. Slovo dalo slovo, podaly jsme si pac a daly si pusu a už nebylo cesty zpět. Vyřídila jsem formality s majitelkou a od té chvíle jsme byly svoji "dokud nás smrt nerozdělí".

První zvláštnosti Fančiny povahy se ukázaly ve chvíli, kdy jsem s ní začala docházet na cvičák. Šlo se tam lesem a pejsánek čile pobíhal po oslizlých kládách, aniž by mu to činilo sebemenší potíže. Situace se ovšem změnila, jakmile jsme dorazily na "buzerplac". Po zvládnutí základních povelů, které jsme měly "na háku", přišla na řadu kladina. A moje Fanča, která ještě před půl hodinou lozila po kmenech padlých stromů s obratností veverky, náhle dostala závrať. Když spadla potřetí, navzdory záchraně z každé strany, vzdala jsem to. Při další návštěvě cvičáku jsme měly pilovat povely typu: "Sedni!", "Lehni!", "Ke mně!" atd. A Fanynka, která ještě před týdnem tyto povely znala a plnila, náhle ohluchla. Čuměla na mě jak pitomeček, vrtěla ocasem a na povel: "Sedni!" mi podala pac, nebo s sebou plácla na záda. Tím jsme na cvičáku skončily. Postupem času jsme se dopracovaly ke kompromisu a povely se k oboustranné spokojenosti  změnily na: "Hají!", "Hačí!", "Udělej mrtvolku!" .

Milovala vodu. Každé léto jsme naplavaly spousty kilometrů a nebyl v okolí jediný rybníček, který by byl ušetřen její návštěvy. Bohužel nezůstalo jen u rybníčků, ale Fanče přišla vhod i stoka s nepojmenovatelným obsahem. To mě přijela navštívit kamarádka se svým zlatým retrívrem a tu mojí můru nenapadlo nic lepšího, než zavédst kámošku do jakési odporné louže, o jejíž existenci jsem do té doby neměla ani tušení. Nedivím se tomu, že kamarádka by v tu chvíli nejraději zabila mě i Fanču. Pokud šlo o vodu příkazy, zákazy, ba i výhrůžky strašlivým trestem, jestli tam vleze, nic z toho nebylo platné. Mohla jsem se spolehnout na to, že jakmile se otočím, uslyším:"Žbluňk!" a uvidím zubícího se psa kterak brázdí hladinu.

"Tady hlídám já!" Touto cedulkou se pyšní mnoho vrat. Kdybych si za Fančina života dala na vrata podobnou vývěsku já, mohla bych na ní s klidným svědomím dát své foto. Jakékoliv hlídaní totiž bylo pod Fančinu úroveň a kdyby jí zloděj hodil míček, nejspíš by ho ještě provedla barákem. Spaly jsme venku ve stanu, když jsem zaslechla, jak někdo leze přes vrata. Pejsánek spokojeně chrupal a tak jsem s ním musela zatřást a vzbudit ho. Tehdy ještě Fanny alespoň zareagovala a vyběhla se štěkáním ven. Podruhé už jsem neuspěla. To bylo po té, co jsme se přestěhovali. Dlouho do noci jsem uklízela a nosila bordel do popelnice. Na chodbě jsem nechala kastrol s gulášem na druhý den, abychom se nezdržovali s vařením. Byly asi tak tři hodiny v noci, když jsem odnášela poslední várku smetí a koukám, na chodbě stojí cizí chlap a žere guláš... I zavolala jsem:"Fanny, ke mně! Šupák!" Fanča rozloupla oko, zívla, přišmrdolila se k vetřelci a po krátkém očichání na mě vyčítavě koukla a s výrazem:"Kvůli tomuhle mě budíš ? To zvládneš sama!"a s klidem anglického gentlemana se odebrala do hajan. Naštěstí pro mě se vetřelec domníval, že teď nejspíš nastane mazec, na který se nemůže koukat ani pes a dobrovolně vypadl po mém zařvání:"A ven!"

Žádný z pejsků, o kterých byla řeč, už dneska nežije. A kategorie "pracovní vemeno" dosud ve psích encyklopediích nebyla popsána. Snad jsem vás tímto článkem přesvědčila o tom, že to je chyba, protože spousta majitelů si nejspíš klade otázku:"Proč zrovna já mám doma blba ?". Nemáte, jen dosud nebylo možné vašeho psa někam zařadit.

P.S.: Vůbec nepochybuji, ty potvoro, že se tam nahoře v tom psím nebi tlemíš od ucha k uchu a vzpomínáš, kolikrát jsi ze mě udělala naprostého idiota.