Kope to, kouše to, škrábe to

Každý, kdo má doma nějaké zvíře, musí čas od času řešit různé zdravotní problémy svého miláčka. Ve vážnějších případech je nutná návštěva veterináře, v méně závažných situacích si vystačíte svépomocí. V obou případech se může ošetření vašeho drobečka vyvinout v pořádné tóčo, kdy se pacient pokusí vám prokousnout tepnu, vyškrábnout oko, nebo ukopnout hlavu. Pokud se bitva odehrává na poli domácím, zůstávají po zákroku dvě znepřátelené strany, vy a vaše zvíře. Když je vaše zvířátko povahy dobromyslné, odpustí vám skoro okamžitě. Ovšem taky se může stát, že výraz v očích vašeho drahouška naznačuje:"Ještě jednou a uvidíš!" To potom lezete po kolenou s nějakou dobrůtkou v ruce a na smrt uraženého chlupáče ujišťujete slovy:" Pojď si vzít mňamku! Já už to opravdu, ale opravdu nikdy neudělám!"  

Budete se možná divit, ale mnohem snadnější mi přijde ošetřování velkých zvířat. Nejspíš to bude tím, že fixace koně, či krávy při ošetření tak jako tak vyžaduje spolupráci další osoby a vy tak máte dvě volné ruce k práci. Pokud požádáte někoho o pomoc při čištění očiček u půlkilového kotěte, budete za vola. Pro zachování důstojnosti tak raději zvolíte cestu "to musím zvládnout sám" a z obavy, aby jste drobkovi neublížili příliš pevným držením, skončíte s prokousnutým palcem, mastička určená pro kotě bude ve vašem oku a micinka vyletí oknem na nejbližší strom.

I při léčení velkého zvířete, jako je kůň, nebo kráva, se vám může stát, že jste na to sami, nebo že se situace nevyvíjí dle vašeho očekávání. Například zahnání krávy na stání, kam je zvyklá chodit žrát a kde je možno jí fixovat za krk, by neměl být problém. Jestliže tou kravkou není světem protřelá holštýnka s číslem 176. Pokus o zahnání zmíněného dobytčete na stání, aby mu mohl být ošetřen absces na zadku, se zvrhl ve veselou honičku, v jejímž finále o mě Stosedmdesátšestka přerazila koště.

Když kobylka Růženka ustájená v bývalém kurníku chytla čmelíky, bylo nutné jí protivných parazitů zbavit. Kobyla se klidně nechala zavédst do rybníka a namydlit Orthosanem. První problém nastal v okamžiku, kdy došlo na intimní hygienu a potřebovala jsem se dostat k vemínku. Požádala jsem kamarádku, ať Růžence podrží přední nohu. Jak praví teorie, kůň stojící na třech vás nemůže kopnout. Praxe ukázala, že může, jak by mohly vypovídat dva obtisky ve tvaru kopyt na mých žebrech. Druhý malér se objevil, když bylo potřeba kobylu spláchnout. Přitáhly jsme hadici a Růženka nejspíš v domnění, že se jedná o nebezpečného živočicha přervala vazák a plná bublinek a pěny utekla na náves, kde jsme jí za všeobecného veselí hodinu lovily. Nakonec nezbylo nic jiného, než kobylku spláchnout v rybníku (omluvám se všem kaprům, bělicím, žábám, ale nedalo se nic dělat). Aby byl spláchnut všechen šampon, musely jsme si pořádně zaplavat. Vzhledem k Růžině velikosti, jsem raději plavala vedle ní,   abych jí neutopila, kdybych si na ni sedla. Jenže Růža pro ten den už měla vody dost a tak se rozhodla vylézt na nejbližší pevninu, což byla shodou okolností moje záda. Otázka kdo koho utopí, tak náhle dostala úplně jiný rozměr.

Potkani jsou stále populárnějšími domácími mazlíčky. Nemám nic proti potkanům. Jsou dozajista mnohem chytřejší než morče, nebo křeček a narozdíl od nich jsou velice zábavnými společníky. Ale i tady existují vyjímky potvrzující pravidlo. A jednou s těch vyjímek byl i náš Pepin. Pepin se ke mně dostal jako většina mých zvířat, čili původní majitel ho už nechtěl. Roztomilý, šedo-bílý potkánek se stal brzy miláčkem rodiny. Že není všechno, jak má být, jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem Pepinka vzala s sebou do hospody. Pepinek spal v mojí kapuci až do doby, kdy si k našemu stolu přisedl starší pár a objednal si dva panáky zelený. Potkan zavětřil, vyskočil z kapuce, přešpacíroval stůl a radostně se vrhl na peprmintku vykulené dámy. Pepin byl ochlasta. Samozřejmě měl od té doby utrum s návštěvami hospod. Jenže po omezení přísunu alkoholu, začal být potkánek poněkud agresivní a čištění jeho klece se zvrhlo v adrenalinovou akci, kterou lze srovnat s údržbou krokodýlího výběhu. Po několika kousancích ( a potkaní řezáky umí udělat pořádnou paseku ) jsem raději dobrovolně skočila Pepinovi pro pivo, abych ho vůbec mohla z klece vytáhnout.

V tomto blogu nemohu samozřejmě vynechat svoje kočičky. Na vytahování klíštěte u mého nejstaršího kocoura je nutná účast celé rodiny. Jeden drží Ferdu, druhý tahá klíště a třetí krájí salámek pro případ, že by Ferdásek po tomto brutálním zákroku utrpěl psychickou újmu. Aplikace pipetky proti blechám vyžaduje mnoho trpělivosti a metrák náplasti na rány způsobené drápy micinek, které se cítí být touto potupnou procedurou poníženy. Včera došlo na čištění ušisek u koťat. Vzhledem k tomu, že mám přeci jen už nějakou praxi, se to obešlo bez větší ztráty krve (mojí). Zato ovšem koťátka vydávala tak srdcervoucí zvuky, že přilítla máma, od jejíhož bytu mě dělí jedno patro a osmdesátky zdi, co že se to proboha děje. Podle řevu si nejspíš myslela, že koťatům odřezávám hlavičky tupým nožem.

Moje škrábance se hojí, koťata na omluvu přijala vařenou slepici a tak můžu celou akci označit za úspěšnou. Ovšem vzhledem k tomu, že u zvířat se pořád něco děje, beru současnou smířlivou atmosféru jako ticho před bouří.