O „kradených“ hodinkách a dobytí Reichstagu

Při oslavách konce války se objevily články pojednávající mj. o dobytí Reichstagu. Rád bych upozornil na některá běžná zkreslení a otevřel méně známé skutečnosti k diskusi.

Po pročtení letošních článků věnovaných 8. 5. 1945 mě v souvislosti s dobytím Říšského sněmu (Reischstag) zaujala některá tvrzení, která se často opakují, ale která mohou být při bližším zkoumání předmětem diskusí. 

Proč byl dobýván Reichstag?  

Někdy se objevují úvahy o bezvýznamnosti tohoto cíle, prý to byla zřícenina zničená požárem (což vůbec nebyla pravda, viz dále), kde parlament nesídlil (jako by to mělo nějaký význam pro důležitost budovy v rámci německé obrany).

Obrana Berlína byla rozdělena na 9 sektorů, velitel obrany Berlína byl generál dělostřelectva Weidling.  Centrální sektor byla lokalita budov kolem Reichstagu, jejíž součástí byla budova Ministerstva vnitra, budova Švýcarské ambasády, budova Kroll opery, z jihu zde byla přirozená ochrana řekou Sprévou s vysokými regulovanými betonovými  břehy, kterou nebylo možné překonat po vodní hladině a s jediným mostem Moltkeho, který byl poškozen výbuchem náloží, ostatní budovy byly poškozené bombardováním.

Reichstag obránci proměnili v pevnost, přízemí bylo zazděno cihlami se střílnami, na každém patře byla zaujata obrana, u budovy se propadl strop podzemky a vytvořil se mohutný vodní příkop zalitý podzemní vodou ze Sprévy. Byla zde síť podzemních prostor a chodeb. Celková mohutnost budovy a její spletitost poskytovala živé síle důkladnou ochranu. Požárem v roce 1933 sice byl zničen sál parlamentu a přilehlé místnosti, ale zbytek byl opraven nebo byl požárem netknutý. Stále zde byla administrativa parlamentu a rozsáhlá knihovna. V roce 1942 byly věže přebudovány na Flaktürme protiletecké obrany, AEG zde měla závod elektrických lamp, byla zde i nemocnice a ve sklepeních evakuovaná porodnice Charité. Všechna okna byla v době války zazděna a budova sloužila i jako letecký kryt. V dubnu 1945 to tedy byla opevněná zcela funkční budova.  Reichstag bránilo cca 1000 osob - směs vojáků z jednotek SS (zbytky SS divizí Nordland, Charlemagne, lotyšské divize 1, osobní stráž Hitlera), vojáků wehrmachtu, příslušníků Hitlerjugend, námořních kadetů z Rostocku, kteří byli do sektoru vysazeni z letadla (patrně poslední operace Luftwaffe nad Berlínem), snad i několik osob z volkssturmu. Obránci celého sektoru měli k dispozici děla i několik provozuschopných tanků, lidská síla centrálního sektoru byla v množství cca 5000 osob a systém obrany byl velmi dobře promyšlený. Už vzhledem k výše uvedenému je absurdní představa, že by tento obranný sektor Berlína mohla RKKA obejít nebo vůbec nedobývat. Ano, Reichstag měl význam symbolický, který mu určil Stalin a byl v SSSR obecně přijímán, ale nemenší byl význam vojenský. Čili dobytí Reichstagu byla nutná závěrečná fáze bitvy o centrální sektor obrany Berlína.

Dobytím centrálního sektoru byla pověřena 150. střelecká divize a 171. střelecká divize 3. úderné armády 1. běloruského frontu RKKA (Dělnicko-rolnická rudá armáda).

29.4.1945 v noci byl obsazen most Moltkeho, ráno 30.4. bylo dobyto Ministerstvo vnitra, 30.4.-2.5. byl veden boj o Reichstag, kdy 2.5. večer kapitulovali poslední obránci ve sklepeních. Boje byly velmi prudké a těžké.

Proč bylo na budově několik rudých vlajek a vztyčilo je nezávisle několik oddílů vojáků?

Předně RKKA  používala tzv. útočné vlajky ("šturmové" vlajky), RKKA převzala ze starších dob ruské armády praxi, kdy v čele útoků byla nesena vlajka, plukovní prapory a vlajky jiných vojenských uskupení byly jinak uloženy mimo frontu. Ale přímo v boji byly používány útočné vlajky. Stejně se to dělo při dobývání Reichstagu. Bylo připraveno devět speciálních rudých praporů se zvýrazněnými symboly srpu a kladiva. Byly rozdány každé divizi 3. úderné armády, která mj. dobývala Reichstag. Dále měl každý voják, který se účastnil bitvy svojí „vlajku“ (často jen kousek rudé látky), a to z důvodu, že nikdo nemohl vědět, zda nebude oním prvním na Reichstagu.

Jak to bylo s druhými hodinkami na ruce seržanta Ismailova ze známé fotografie pana Chaldeje?

Okolnosti vzniku slavné fotografie válečného fotografa Jevgenije Chaldeje je možné najít na internetu, nemá smysl je opět zmiňovat. Spíše mě zaujala věc, která se běžně v článcích o této události nepíše. Odkud se vzaly druhé hodinky na ruce gardového seržanta 82. gardové střelecké divize Abdulchakima Izákoviče Ismailova, které byly vyretušovány. Sám Ismailov byl národností Kalmyk z Dagestánu, rozvědčík, který prošel celou válku od počátku, účastnil se bitvy o Stalingrad a taktéž dobytí Reichstagu. Byl pětkrát raněn a vyznamenán vysokými vojenskými řády (mj. Řádem Slávy III. stupně, 2x Řádem rudého praporu), byl velmi statečným kladně hodnoceným vojákem z Kavkazu.

O hodinkách existuje několik verzí. Ta první je nejvíce rozšířena a patřičně populární, má se jednat o důkaz okrádání civilního obyvatelstva sovětskými vojáky. V tomto konkrétním případě však k tomu chybí faktický důkaz. Je obecně málo známé, že při dobytí budovy Ministerstva vnitra 30.4. bylo nalezeno velké množství švýcarských hodinek slavných značek, které byly určeny německým vojákům, včetně pozlacených pro důstojníky SS. Švýcarské hodinářské značky za války obdržely velké zakázky na tisíce hodinek, které byly určeny pro armádu Třetí říše. Tyto hodinky ze skladů Ministerstva vnitra byly rozdávány vojákům, kteří odcházeli do útoku na Reichstag a těm, kteří se účastnili dobývání centrálního sektoru obrany Berlína.  Tato skutečnost je uvedena ve vzpomínkách mnohých velitelů, kteří se účastnili dobývání centrálního sektoru Berlína (pozn.1). Je velmi pravděpodobné, že je obdržel i Ismailov. Sám Ismailov již přesně nevěděl, odkud byly ty hodinky. Problém je, že několik rozhovorů novinářům poskytl až v roce 1995, kdy byl již velmi stár a od události uplynulo 50 let. Teprve v roce 1995 byl „znovuobjeven“ jako postava ze slavné fotografie historikem a známým publicistou Nikolajem Svanidzem (mj příbuzným manželky Stalina, nešťastné paní Alijevy). Dle jeho slov na žádné trofeje nemyslel, protože nikdo nevěděl, zda přežije do druhého dne, vzpomínal na obsazení neurčitého domu v Berlíně, kde se bránili Němci, nakonec se vzdali – většinou důstojníci a odevzdali zbraně a pozlacené hodinky, které pak vojáci používali jako zábavné terče pro střelbu, domníval se, že odtud mohly být hodinky na jeho ruce (pozn.2). Samozřejmě může být skutečností i verze, že hodinky vzal civilní osobě, i když osobnost Ismailova tomu nesvědčí, ale i tato verze je možná.

Čili těch verzí je několik a žádná nemůže být důkazně potvrzena ani vyvrácena, ale je spravedlivé upozornit na možnost různých výkladů. Myslím, že u nás jsou tyto skutečnosti zcela neznámé širší veřejnosti.

Můj blog si nedělá ambice být jakýmsi všeobjímajícím článkem k uvedené problematice, ale má ambici otevřít diskusi nad některými uvedenými aspekty, které jsou u nás mnohdy přijímány jako fakta, ale bez patřičné pramenné základny.

1.

Vzpomínky F.M. Zinčenka, plukovníka, který velel 756. střeleckým plukem 150. střelecké divize

http://militera.lib.ru/memo/russian/zinchenko_fm/05.html

2.

Vzpomínky novinářky Poliny Sanajevy, která osobně hovořila s panem Ismailovem v roce 2000

https://snob.ru/profile/28443/blog/92283