Židé s erby uprostřed Žižkova – židovské nobilitace v době monarchie

Šlechtictví bylo v monarchii vyhrazeno jen křesťanům, osvícenství a nové ekonomické a společenské poměry způsobily, že panovník začal udílet šlechtické tituly i příslušníkům židovské obce. Židé s erby na židovském hřbitově Žižkov

Instituce šlechtictví byla v habsburské monarchii, ale i jinde, původně vyhrazená jen křesťanům (včetně konvertitů), nicméně doba osvícenství a nové ekonomické a společenské poměry způsobily, že panovník začal udílet šlechtické tituly i příslušníkům židovské obce. Marie Terezie, jejíž říši zcela vyčerpávaly dlouholeté války, postupně revidovala řadu dříve nezměnitelných pravidel, i svých rozhodnutí a ještě více liberalizoval postavení Židů pragmatický hospodář Josef II. Šlo o počínající židovskou emancipaci a rozmach podnikání i postavení Židů přineslo zrušení starých omezení v letech 1848–1849 a zejména po přijetí liberální prosincové ústavy roku 1867. Podobně jako ostatní novošlechtické rodiny získali i její příslušníci své tituly jako odměnu za zásluhy o monarchii a obecné blaho a stejně tak jako ostatní nově nobilitovaní (až na vzácné výjimky) neměli žádné společenské ani rodinné vazby k aristokracii. A její příslušníci nejpozději od poloviny 19. století hráli velmi důležitou roli nejen v hospodářství země, ale také v politice, armádě a kultuře.[1]

Zatímco ve druhé polovině 18. století byly nobilitace židů v podunajské monarchii velmi vzácné, od počátku 19. století k nim docházelo stále častěji.[2] Zejména před rokem 1848 byla pro Židy nobilitace způsob zrovnoprávnění s katolickým obyvatelstvem monarchie.

A tak i na židovských hřbitovech se občas začínají objevovat erbovní náhrobníky, byť jsou velmi vzácné až do konce monarchie. Jako na Židovském hřbitově v Praze-Žižkově, zvaném též Starý židovský hřbitov na Olšanech, který se nachází v Mahlerových sadech v Praze 3. Hřbitov byl založen v roce 1680 během velké morové epidemie jako morové pohřebiště pražské židovské obce. [3] V roce 1884 žižkovská obec zakázala další pohřbívání a vznikl Nový židovský hřbitov na Olšanech. Hřbitov byl postupně hrubě zdevastován v 60. letech v době výstavby Mahlerových sadů a následně stavbou Žižkovského vysílače, kdy část náhrobků skončila jako dlažba boulevardu Na Příkopě v Praze 1. Dnes je hřbitov pečlivě rekonstruován a zachován. [4]

Z erbovních náhrobků zde můžeme nalézt především rodinu Israela Höniga (1724-1808). Ten se stal vůbec prvním nepokřtěným židovským šlechticem podunajské monarchie. Israel se narodil roku 1724 v Chodové Plané. Jako třináctiletého jej otec vyslal do Prahy, kde se měl věnovat studiu talmudu, ale po třech letech byl povolán zpět, protože musel převzít vedení rodinného podniku. Při cestách za obchodem navštěvoval společně s bratrem Mosesem veletrhy v Lipsku i menší trhy v sousedním Bavorsku. Zde se seznámil s výrobou tabáku, která v Rakousku ještě nebyla známa a němečtí obchodníci, kteří toto umění ovládali, je drželi v tajnosti. Hönigové tak později velmi široce podnikaly v tabákovém průmyslu po celé monarchii. Dne 2. září 1789 byl Israel Hönig povýšen do šlechtického stavu s predikátem Hönig šlechtic z Hönigsbergu (Hönig Edler von Hönigsberg) a byl mu udělen erb. Erb obsahuje zajímavou figuru uhynulého lva a včel. Je to odkaz k biblickému příběhu o Samsonovi – Samson zabil lva a na cestě zpět se u jeho zdechliny zastavil, v níž se mezitím usadily včely. Samson tedy pojedl jejich med. Šlechtic z Hönigsberka tím získal právo nabývat zemskodeskové statky a již v roce své nobilitace koupil od náboženského fondu dolnorakouské panství Velm. Po smrti Josefa II. ale začal mít šlechtic z Hönigsbergu problémy. Přestože panství zaplatil, bylo mu bráněno ve výkonu vlastnických práv a dolnorakouské stavy jej odmítaly přijmout mezi sebe. Kauza byla vyřešena až nejvyšším rozhodnutím císaře Františka II. z prosince 1794, kterým nařídil, aby byl Hönig zapsán do desk jako jeho vlastník vedle ostatních, křesťanských majitelů panství. [5]

Náhrobek Honigsbergů

Erb edler von Honigsberg obsahoval zvláštní pole – jinak oblíbený lev u židovských nobilitantů byl umrlý, dále v dalších polích vidíme rostlinky tabáku (s laskavým svolením prof. Županiče)

I druhá nobilitovaná osoba židovské víry pocházela z Čech. Byl jím Joachim Popper (1721-1795). Narodil se ve významné pražské židovské rodině, jejíž původ ležel ve středočeské Březnici, kde se tato rodina připomíná již od konce 17. století. V Březnici se narodil Joachimův otec, Wolf Popper (před 1700-1769), který svůj původ někdy zdůrazňoval i druhým příjmením Bresnitzer. V mladém věku přesídlil do Prahy, kde zakrátko získal významné postavení. Již v roce 1730 byl ustanoven přísedícím a 1732 řádným členem zemské židovské deputace. V roce 1743 se pak stal viceprimátorem a roku 1749 byl z důvodu zásluh prokázaných během válek o dědictví rakouské a při vybírání židovské berně primátorem veškerého českého zemského židovstva. Funkci primátora zastával až do své smrti. Joachim spolu s otcem, bratry Hönigy a dalšími židovskými obchodníky stal spolunájemcem česko-rakouského tabákového monopolu, ve kterém získal funkci hlavního intendanta. Postupně se vypracoval také na jednoho z nejvýznamnějších směnárníků v Čechách, obchodoval se sklem, přízí a plátnem a vybudoval továrnu na výrobu kostic do korzetů a sukní. V lednu 1790 požádal Popper Josefa II. o povýšení do šlechtického stavu s predikátem „šlechtic“ a to s odpuštěním nebo proti úhradě poloviny taxy v uznání zásluh o stát a habsburský dům. Záležitost se ale zdržela smrtí císaře v únoru 1790 a nobilitace primátora českého židovstva byla vyřešena až po nástupu Leopolda II.. Listinou z 1. dubna 1790 byl Joachim Popper povýšen do šlechtického stavu s predikátem šlechtic (Edler von) a byl mu udělen erb.[6]

Náhrobník Popperů

Erb edler von Popper (s laskavým svolením prof. Županiče)

Mezi přední osobnosti české právní vědy patřil Friedrich Wiener (1817-1887). Narodil se v Praze a zde také absolvoval gymnázium a později filozofii a práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde roku 1842 dosáhl titulu doktora obojího práva. Když roku 1869 vstoupil v platnost nový advokátní řád, uskutečnila se v Praze první valná hromada české Advokátní komory. Na ní byl zvolen šestnáctičlenný výbor, do jehož čela byl jako prezident zvolen právě Wiener. Tuto funkci zastával až do roku 1881 a od této doby až do své smrti pak byl náměstkem prezidenta disciplinární rady komory. Mimořádné zásluhy Friedricha Wienera ocenil císař František Josef I. nejvyšším listem z 22. prosince 1873, kterým mu udělil řád Železné koruny III. třídy. Na jeho základě požádal krátce nato vyznamenaný c. k. ministerstvo vnitra o povýšení do rytířského stavu. K tomu došlo majestátem ze 4. dubna 1873, kterým zároveň získal predikát rytíř Wiener (Ritter von Wiener) a erb.[7]

Náhrobník Friedricha Wienera

Erb ritter von Wiener (s laskavým svolením prof. Županiče)

Jerusalemové patřili mezi nejváženější a nejvlivnější rody pražské židovské obce. Na počátku jeho vzestupu stál Leopold Jerusalem (1789-1842), velkoobchodník a továrník. Spolu s dalšími mecenáši vybudoval krátce po roce 1850 prostornou synagogu na Smíchově, kde se nacházela židovská obec a také podniky řady židovských podnikatelů. Zároveň byl přispíval také na obecné blaho a byl členem Společnosti českého vlasteneckého muzea. Roku 1838 požádal císaře Ferdinanda I. o povýšení do rakouského šlechtického stavu na základě svých mnohaletých zásluh o říši, ale trvalo téměř tři roky, než panovník jeho žádost schválil. Teprve 9. května 1841 povýšil Ferdinand I. Leopolda Jerusalema, majitele bavlnářské továrny v Praze, do rakouského šlechtického stavu s podmínkou uhrazení taxy. Listina byla zhotovena s datem 28. června 1841. Došlo přitom k jisté prodlevě, protože Jerusalem na poslední chvíli změnil podobu svého znaku. Tímto majestátem získal predikát Jerusalem šlechtic ze Salemfelsu (Jerusalem Edler von Salemfels) a erb. Oba starší Leopoldovi synové se překvapivě rozhodli pro vojenskou dráhu. Druhorozený Edmund (1836-1866) padl jako nadporučík hulánského pluku č. 19 v bitvě u Hradce Králové. Starší Johann Theodor (1831-1898) sloužil od roku 1849 u pěchoty. Roku 1863 požádal Johann Theodor o povýšení do rytířského stavu na základě řádu Železné koruny. K povýšení došlo listinou z 19. března 1864. Spolu s ním získal nárok na predikát rytíř Jerusalem ze Salemfelsu (Ritter Jerusalem von Salemfels) a na erb, který si nechal s odkazem na válečné zásluhy změnit.[8]

Náhrobník Jerusalem von Salemfels

Edler von Salemfels

Ritter von Salemfels (s laskavým svolením prof. Županiče)

Na hřbitově je ještě mauzoleum v podobě chrámu rytířského a později baronského rodu Kubinzky z Hohenkubina, ale bez erbu. Josef Kubinzky se zaměřil na textilním průmyslu, jenž za napoleonských válek zaznamenal velký boom. Založil továrnu na Smíchově a koupil řadu nemovitostí v Praze. Jeho tkalcovna patřila k nejmodernějším v Evropě a byla vůbec první strojní tkalcovnou v Rakousku. Mladší Josefův syn, Friedrich (1814-1888) vystudoval stejně jako jeho starší bratr na pražské univerzitě práva a cameralia a od roku 1839 pracoval v rodinném podniku, který rychle mohutněl. Roku 1844 bratři koupili od prof. JUDr. Michaela Schustera z Prahy parní přádelnu bavlněných vláken ve Svatém Janu pod Skalou, první podnik tohoto druhu v celých Čechách. Roku 1879 získal do svých rukou bývalou akciovou kartounku v Holešovicích. Friedrich Kubinzky se stal rytířem řádu Františka Josefa, císařským radou a jeho vrcholným společenským úspěchem byl zisk řádu Železné koruny III. třídy, který získal nejvyšším rozhodnutím z 28. dubna 1884. Protože statuta tohoto řádu umožňovaly získání šlechtického stavu, Kubinzky privilegia využil. Připlatil si také za zvlášť honosné provedení listiny, za kterou zaplatil 500 zlatých, což tehdy představovalo bezmála roční plat poručíka c. k. armády. Diplomem ze 17. června 1884 získal titul rytíř (Rittter von) a erb. [9]

Mauzolem Kubinzky

Erb ritter von Kubinzky (s laskavým svolením prof. Županiče)

Svět židovské šlechty zanikl v hekatombách druhé světové války. Z českých a moravských zemí zmizely staré hebrejské rodiny, které spoluvytvářely hospodářskou a kulturní podobu našeho území, a z kterých se rekrutovali novoštítní šlechtici. Zůstaly po nich jen osamocené erby na židovských hřbitovech, které jsou odkázány již jen na naší péči a pozornost.

[1] ŽUPANIČ, Jan, Formování židovské šlechty ve středoevropské perspektivě, Český časopis historický, 2014, vol. 112, č. 1/2014, s. 40-69

[2] Přesný počet povýšení není znám, předpokládá se ale, že do roku 1918 bylo v západní části uskutečněno kolem 450 (snad 444) nobilitací židů, respektive židovských konvertitů, v Uhrách pak šlechtický titul získalo dalších přibližně 350 rodin

[3] Během 10 měsíců trvající epidemie zde bylo pohřbeno asi 3000 mrtvých z pražského ghetta. Další pohřby se zde konaly v dobách dalších epidemií a válečných událostí. Když císař Josef II. v roce 1787 zakázal „z hygienických důvodů pohřbívání na starých hřbitovech uvnitř městských center“, stalo se zdejší pohřebiště ústředním pražským židovským hřbitovem. Vzhledem k této skutečnosti bylo třeba zdejší areál rozšířit. K prvnímu rozšíření došlo již v roce 1787, k dalšímu roku 1855. Během své aktivní existence se tak hřbitov z původních 427 m2 rozrostl téměř na pětinásobek, čímž dvojnásobně překonal rozlohu starého josefovského hřbitova.

[4] Odkaz

[5] ŽUPANIČ, Jan. Židovská šlechta podunajské monarchie. Mezi Davidovou hvězdou křížem, Praha, 2012, s. 537-538

[6] ŽUPANIČ, Jan. Židovská šlechta podunajské monarchie, s. 361-362

[7] ŽUPANIČ, Jan. Židovská šlechta podunajské monarchie, s. 675

[8] ŽUPANIČ, Jan. Židovská šlechta podunajské monarchie, s. 374-378

[9] ŽUPANIČ, Jan. Židovská šlechta podunajské monarchie, s. 413-420