Kuks – barokní umění i krvavé barbarství – syn a otec z rodu Šporků

Hospitál Kuks je samozřejmě jednou z nejznámějších památek u nás. Velkolepé barokní dílo, které nechal vytvořit hrabě František Antonín Špork a postavil si tak všemi obdivovaný pomník. Překrasné okvětní lístky Kuksu jsou rozevláté i v blízkém okolí a nalézáme je i v postavách soch vytvořených skvělými sochaři, především M.B. Braunem.

Sám hrabě Špork byl postavou velmi rozporuplnou. Uměnímilovný i svárlivý muž, kterého hnaly společenské ambice i touha po věčném životu. Toužil po uznání a chtěl se skrze společenské kontakty i velkorysý mecenát vyrovnat starožitným aristokratickým rodům, kterými nebyl přijímán dle jeho představ.

U zrodu hrabat Šporků a později Sweerts-Sporcků totiž stál Janus, římský bůh dvou tváří. Možná i věčný stín, který pronásledoval hraběte Františka Šporka. Byl to jeho otec. Johann Sporck. Johann pocházel z nevýznamných poměrů z Vestfálska. Jako mladík vstoupil do armády bavorského vévody Maxmiliána. První bitvou, které se zúčastnil, byla bitva na Bílé hoře u Prahy v roce 1620. Účastnil se i bitvy u Jankova v březnu 1645. Po uzavření příměří v Ulmu v březnu 1647 vstoupil do císařských služeb pod velením Johanna von Wertha, byl jmenován polním maršálem, 12. října 1647 byl povýšen do hodnosti svobodného pána a obdařen českým inkolátem. Bojoval proti Švédům v Polsku i Dánsku. Poté bojoval v Uhrách pod velením generála Montecuccoliho proti Turkům a se svým jezdeckým plukem sehrál zásadní roli ve vítězství v bitvě u St. Gotthardt u Raabu 1. srpna 1664. Za odměnu byl 23. srpna jmenován říšským hrabětem. Celý život strávil ve válce a vybojoval si zásluhy prostředky, díky kterým skoupil velké množství statků a další získal od císaře za své zásluhy darem. Vlastnil statky a zámky v Lysé nad Labem, Konojedech, Heřmanově Městci, Morašicích, Choustníkově Hradišti, Vřešťově, Malešově a Hořiněvsi. S druhou manželkou Eleonorou Marií Kateřinou z Finecku měl mj. syna Františka Antonína, zakladatele Kuksu. František Antonín tak do života vstupoval jako nesmírně zámožný a vzdělaný šlechtic, a to díky úsilí svého otce Johanna.

Johann Sporck , lossy-page1-391px-Johann_von_Sporck,_1607-1679_-_Nationalmuseum_-_15457.tif.jpg (391×480) (wikimedia.org)

Nicméně Johann se i za podmínek krvavého násilí třicetileté války odlišoval od podobných vojáků, jako byl on sám, vysokou mírou brutality. Mnozí muži ve víru války získali majetek i postavení, ale ještě více jich ztratilo všechno, včetně života. Kolo fortuny se však točilo ve prospěch pozdějšího hraběte Johanna. Avšak právě hrubost, nevzdělanost a vysoká míra používané brutality byly odvrácenou tváří tohoto muže, na kterou později urozená společnost nezapomněla – prý za zády Františka Antonína říkala, že jeho otec se vyšvihl z pasáčka sviní do panského stavu.

Nejvíce se Johann zapsal do špatného povědomí společnosti svým tažením do Uher proti povstalcům, kde se část evangelické šlechty, hajduci [1] a poddaní v roce 1672 vzbouřili proti absolutistickým snahám Habsburků po odhalení tzv. Wesselenyiho spiknutí. [2] Povstalci dobyli Prešov, Bardejov a další města na dnešním východním Slovensku. Část povstalců vedených Gašparem Pikou se dostala až na Liptov a Oravu, kde podnítila povstání především evangelické šlechty, škultétů [3] a poddaných (tzv. Pikovo povstání). Na několik týdnů se jim podařilo obsadit Oravský hrad a ovládali téměř celou Oravskou stolici.

Vůdcem povstání byl hornouherský šlechtic Gašpar Pika (Pikha, či Pikay; * asi 1630 – † 25. 11. 1672, Oravský Podzámok), který byl velitelem stráže Oravského hradu a vůdcem protihabsburského povstání na Liptově a Oravě v roce 1672. Pocházel ze zemplínského šlechtického rodu, který získal erb na počátku 17. století. Gašpar Pika vlastnil menší nemovitost v Istebném (Izbugya-Zbojnán). Byla to polovina šlechtické usedlosti bez poddaných. Je doložený i v roce 1664 v Sarospataku Melchior Pika a roku 1748 je ještě připomínán Ladislav Pika. Erbem rodu je holubice s červenou zbrojí směřující doprava v modrém poli, stojící na zeleném trojitém pahorku, držící kopí opřené o pravé křídlo v pravém pazourku.

Erb rodu Pika (Mgr. Ondřej Štěpánek)

Gašpar Pika byl poražen koncem listopadu 1672 vojskem pod velením císařského generála Šporka a Wolfganga Cobba s pomocí hornooravských katolických skultetských rodů Wilcseků, Bukowinských nebo Monyáků. Dne 28. listopadu 1672 pod Oravským hradem generál Špork velmi krutě zúčtoval s vůdci povstání.

Způsoby popravy a počty popravených se v různých grafických pramenech liší. Gašpar Pika byl naražen na kůl. Další skultet a velitel sedláků byli pověšeni za žebro. Jeden z luteránských kněží měl být pověšen za střeva, výběrčí poplatků Piky - pokladník, který měl Piku vyzbrojit, byl sťat a tělo vystaveno v kole. Ostatní rychtáři okolních měst a vesnic, kteří Piku podporovali, byli lámáni v kole nebo pověšeni za žebra či sťati – těla některých pak byla také naražena na kůl. Velitel hradní stráže hradu Orava, který vydal hrad Pikovi, byl odsouzen k trestu smrti střelou muškety do hlavy. Další zajatci, většinou kuruci (protihabsburští povstalci),dříve zajatí v bitvě u Ďurkova, byli odsouzeni na mořské galeje a byli uvězněni na hradě Likava. Všichni později pracovali při opevňovacích pracích v Košicích. Majetek v Istebném byl Gašparovi zabaven generálem Šporkem spolu s majetkem Imricha Davida de Szentpéter et Isztebnye. Roku 1700 byl darovaný Leopoldem I. prohabsburskému šlechtici Juraji Okolicsányimu. Špork pak byl až do roku 1678 vojenským správcem oravské stolice a zavedl zde vojenský režim.

Poprava Piky a povstalců Poprava Gašpara Piku - Gašpar Pika – Wikipédia (wikipedia.org)

Nicméně toto kruté vypořádání se s povstalci vyvolalo nevoli u císařského dvora. Císař nechtěl vystupovat v Uhrách jako krutovládce a takovýto až orientální způsob hromadné popravy byl podnětem k varování císařské rady, že Špork bude odvolán a zbaven svých funkcí, pokud bude pokračovat v „krutých a nesmyslných represáliích“. O popravě se následně šířily grafické listy, které podrobně a různě zobrazovaly ukrutnosti pod Oravským hradem. Celá událost tak překročila hranice oravské stolice i Uher a dostala se do širšího povědomí. Což později nikterak nezvyšovalo vážnost Šporka a jeho rodu. [4]

Kuks je skutečný jemný a překrásný ve své barokní pompě. V jeho kryptě jsou však i ostatky Johanna Sporcka, který připomíná i krvavé základy zrodu barokní legendy jeho syna Františka Antonína. Mnohdy mají lidské osudy dvě tváře a jsou propletené v labyrintech lidské duše. Tehdy i dnes.

[1] původně skupina obyvatel Uher (sedláci nebo pastýři bez domova), kteří uprchli před Turky. Někteří se živili jako honáci dobytka (latinsky: haidones, maď. hajtú; odtud název), většina se najímala k obraně hranic s Osmanskou říší, resp. pro vojenskou službu u sedmihradských knížat, proto se od 16. století používá termín hajduk pro žoldnéře. Během uherských stavovských povstání v 17. a na počátku 18. století tvořili jádro povstaleckých vojsk. V roce 1609 obdrželi na základě privilegia Štefana Bočkaje v stolici Szabolcs 6 měst, hlavní centrum bylo Böszörmény, dnes Hajdúböszörmény, kde měli vlastní samosprávu v čele s hrabětem, od roku 1871 kapitánem. V roce 1876 bylo jejich území začleněno do nově vytvořeného okresu Hajdu (nyní Hajdu-Bihar);

[2] Spiknutí (1666) bylo jedním z nejvýznamnějších stavovských povstání vedených palatinem Františkem Wesselényim. V průběhu přípravy spiknutí byla organizována katolická i protestantská aristokratická opozice, jejímž hlavním cílem bylo svržení Habsburků. Kromě Františka patřili ke spiklencům příslušníci nejvýznamnějších uherských rodů, jako byl zemský soudce František Nádašdy, chorvatský bán Peter Zrínsky, velmoži Štefan Tököli, František I. Rákoci, František Frangepán a arcibiskup Juraj Lipai. Hlavní představitelé spiknutí se snažili najít zahraniční podporu ve Francii, Polsku, Benátkách a také v Turecku, ale marně. Hlavními příčinami neúspěchu spiknutí byla špatná příprava povstání a osobní spory vzbouřenců.

[3] Śkultét či šoltys byl zakladatelem či zprostředkovatelem osídlení obce na základě německého a valašského práva. Během kolonizace podle valašského práva se mu také říkalo kenez. Na základě písemné smlouvy se statkářem získal škultét privilegia pro založení nové nebo osídlení staré, zchátralé osady, která mu zajišťovala výhodné majetkové poměry a dědičné rychtářství s určitými soudními a správními pravomocemi. Zval osadníky, rozděloval půdu a byl výkonnou složkou mezi statkářem a nevolníky. Od konce 17. století se výrazem škultet či šoltys označoval také rychtář, který neměl žádná privilegia.

[4] PONGRÁCZ, Denis. História rodu Trstenský, Bratislava, 2018, s. 94