Bylo ctí sloužit šlechtickému rodu – dědiční polesní Rakušané ve službách von Sporcků

Mnohdy veřejnost historicky vnímá sluhy, lokaje, komorníky a nejrůznější jiné zaměstnance šlechticů či jejich dvorů jako slouhy. Opak byl samozřejmě pravdou. Sloužit šlechtě bylo ctí a naplněním života mnoha lidí.

Jistě mnoho čtenářů vidělo český film Zámek v Čechách, kde excelovala paní Jirásková v roli hraběnky z Lansdorfu a pan Heřmánek v roli jejího bývalého šlechtického lokaje Aloise. Nyní domácí dělnice Lansdorfová trvá na tom, že „člověk musí dodržovat své zvyky a sliby, i když jsou směšné a zbytečné“, a chce uskutečnit pošetilý plán oslavit sedmdesátiny na rodinném sídle navzdory Gottwaldovu režimu. A bývalý lokaj, nyní na alkoholu závislý správce hřiště, ji v tom má dopomoci. Alois ke konci filmu získává zpět svoji sebeúctu a ve fraku jako poslední hold zemřelé hraběnce, které sloužil celý život, vztyčuje na zámku smuteční prapor. Tím patrně naplňuje vlastní osud uprostřed hrůzovlády 50. let.

Mnohdy veřejnost zpětně vnímá sluhy, lokaje, komorníky a nejrůznější jiné zaměstnance šlechticů či jejich dvorů jako určité slouhy, jako by to bylo něco ponižujícího. Navíc viděno perspektivou dnešní doby, kdy je přímo doporučeno se stále něčemu vyrovnávat, nebát se změn a vynikat.

Opak byl samozřejmě pravdou. Existovalo mnoho rodin či rodů, které v nejrůznějších povoláních sloužily v tom nejlepším slova smyslu svým zaměstnavatelům – šlechtickým rodinám a rodům. Rodiny šlechty a jejich sloužících se tak potkávaly na jednom místě a společně vytvářely svůj společný svět v horizontu i stovek let. Vytvořilo se tak prostředí vzájemné úcty a pout. Úctu k věrnosti svých sloužících od šlechty a pocitu cti druhé strany podílet se na dějinách šlechtického rodu a jejich příslušníků. Takové rodiny pak vyjadřovaly loajalitu šlechtickému rodu – tzv. rodovým barvám. Věrnost byla jejich ctí v tom šlechetném smyslu slova.

Rád bych čtenářům ukázal jeden takový příklad. Spolkový časopis Vereinschrift für Forst-, Jagd- und Naturkunde z roku 1866 (vydávaný v němčině v letech 1848 – 1922)[1], který vydávala Česká lesnická jednota [2] uveřejnil tento zajímavý dopis v německém jazyce:

„Milý polesný Rakušane!

právě dokončené rozdělení rodinného majetku mi umožňuje splnit dlouho zamýšlené přání.

V důsledku toho Vás jmenuji dnešním dnem, Váš starý služební titul Vám na památku ponechávaje, ředitelem mého statku Krnsko, sestávajícího nyní ze dvorců Krnsko a Řehnice, a přeji si, aby byla tím projevena vděčnost a povzbuzující uznání nejen za Vaše dvacetileté věrné služby, ale starému poctivému mysliveckému rodu Rakušanů, který již páté generaci Sporcků věnuje své síly a obětavou pílí a zaslouženou oddaností. Přikládaje novou úpravu Vašich služebních požitků a penzijních příjmů zůstávám s upřímným

Myslivosti zdar!

Zámek Krnsko 18.3. 1856

Vám upřímně nakloněný

Eduard hrabě v. Sporck, m.p., c. k. rytmistr armády“

Rod myslivců Rakušanů sloužil rodu Sporcků. Jednalo o potomky mladšího bratra slavného zakladatele Kuksu Františka Antonína. Jeho potomci používali nezměněný predikát von Sporck (potomci Františka Antonína po přeslici používali predikát Sweerts-Sporck-Reist) a jsou ve stínu slavnější „kuksovské větvě“. Panství Krnsko získal Eduard Johann Wenzel (1828 Horka u Ledče nad Sázavou – 6.6. 1908). Byl rytmistr dragounského pluku číslo 12. V roce 1862 vystoupil z vojenské služby, aby mohl převzít panství Krnsko. Usídlil se s rodinou na zámku, ale v roce 1873 ho byl nucen prodat, protože dělením mezi dědice nemohl panství udržet. Vrátil se zpátky do vojenské služby, zemřel v Praze na zápal plic (na „lungenlahmung „) a v Horním Krnsku byla jeho rakev vložena do rodinné hrobky.

Archivní katalog (ahmp.cz) úmrtí Eduarda https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=34032FF2ED43411C9BB74462AE42D6CF&scan=320#scan320

Eduardovou manželkou byla Johanna von Mader, dcera kancléře z Dolního Rakouska, předsedkyně Červeného kříže, spisovatelka a autorka několika divadelních her. Rod von Mader byl povýšen do rytířského stavu teprve roku 1815 a jednalo se o vzdělanou úřednickou rodinu.

Ritter von Mader, 1815 (Mgr. Ondřej Štěpánek)

Syn Eduard Johann (1858 – 1881) vystudoval práva, ale ještě mlád zemřel a je pohřben na Malostranském hřbitově v Praze. S ním vymřel rod po meči. Eduard s Johannou měli ještě dvě dcery, obě zůstaly svobodné. Ferdinanda Žofie (1863 – 1926) žila v Ústavu šlechtičen v Brně. Eleonora Varburga (1862 Krnsko – 1944) žila na svém statku v Katusicích. Po její smrti byla uložena do rodinné hrobky na hřbitov v Horním Krnsku. S ní vymřel rod Šporků po přeslici. Větev von Sporck tak postupně chudla a upadala, podobně jako větev Sweerts-Sporck-Reist, která žila na Kuksu.

Narození Eduarda Horka 1 Státní oblastní archiv v Praze (soapraha.cz) Zruč nad Sázavou O8 1822 -35

Rod Rakušanů sloužil jako myslivci a polesní na panství Bělá a byli známí již od konce 17. století. Jako poslední sloužili Sporckům polesní Bernard a jeho syn František, kterému byl adresován dopis. Bohužel vymírající a chudnoucí rod Sporcků již nemohl Krnsko udržet, a tak byl František poslední dědičný polesný u tohoto rodu. Pak přecházejí na panství Thurn-Taxisů – Loučeň. Sloužili tak Eduardu Johannu Wenzelu, jeho otci Johannu Josefu Maria , dědu Johannu Wenzelu II., pradědovi Johannu Wenzelu I, prapradědu Johannu Josefovi von Sporckům.

Taková byla tehdy věrnost povolání a věrnost službě šlechtickým rodinám. A dopis je toho krásným příkladem.

[1] Už při jeho založení v roce 1848 bylo rozhodnuto, že v něm budou otiskovány odborné články a dále také informace pro členy, kteří se z nějakého důvodu nebudou moci účastnit sjezdů Jednoty. Proto se v časopisu objevovaly stenografické záznamy sjezdů, stanovy a jejich změny, návrhy Jednoty státním a zemským orgánům a naopak vyřízení jejich žádostí, dále finanční záležitosti Jednoty, později rovněž zprávy o činnosti a další informace o působení spolku.

[2] Dne 3. srpna 1848 se v Praze v hostinci U Černého koně na Příkopech sešlo čtyřicet lesníků na zakládajícím shromáždění České lesnické jednoty. Byl zvolen předseda vrchní lesmistr Josef Ferdinand Gintl z Křivoklátu, první náměstek předsedy a jednatel vrchní lesnický koncipista Franz Xaver Smoler z Prahy.