Zase chtějí přidat pétépákům

     „Pánové, tak to mi nebudete věřit“, skoro rozlíceně se přivítal důchodce se dvěma vrstevníky v hospodě. „Bejvalej pétépák, dědek jako ty nebo já, bere vo dva tácy vyšší důchod a víte proč. Protože s lopatou a krumpáčem během vojny, bojoval proti socialistický diktatuře.  To čumíte, co“. Musím chvilku listovat v paměti, abych si tu dobu vybavil. Ano, s pétošema jsme se setkávali snad všichni, co jsme absolvovali vojnu.

     Zimní vítr žene po obloze roztrhaná mračna, mezi kterými občas vykoukne měsíc. Sněhové vločky s proměnnou intenzitou bičují vojenskou techniku, kterou já, vojáček na stráži též počasím nešetřen, bedlivě hlídám. Jsem na vojně čtvrtý měsíc, tedy bažant jak vystřižený z čítanky. Vánoční čas, i když zdobený padajícími vločkami, mě tentokrát nedojímá. Octnul jsem se v prostředí, které s ladovskou idylou nemá nic společného. Sílící vrstva sněhu zvýrazňuje kontury několika polních a samochodných děl. Nevím, kdy naposledy vystřelily, co vím, že z jejich rezavých hlavní už žádná rána nevyjde. Není to ale nějaký bezvýznamný šrot, je to důležitá kamufláž.

     Měsíc vykoukl zpoza mraků a na chvilku přestřihl moje úvahy. Ano, vidět a nebýt viděn. Rychle udělám několik kroků do tmavého stínu za vejtřasku (nákladní automobil Praga V3S).

     „Kde jsem to skončil, jo u tý kamufláže“, navazuji na předchozí tok mých myšlenek, ale v zápětí se vracím o nějaký ten měsíc zpět.

     „Soudruzi vojáci, co vám právě řeknu, nesmíte říct nyní a ani v budoucnu nikomu, opakuji nikomu“, promluvil k nám nováčkům s vážnou tváří náčelník pro věci politické po prvním odslouženém měsíci. „Možná jste si všimli, že venku pod okny prochází stráž. Ano, stráž, aby to, co uslyšíte, neslyšel nikdo jiný“. Následovala dlouhá pomlka vyšňořená přísným pohledem, který snad nikoho ze čtyřiceti nedutajících pitomců neminul. Jeho pohled, zesílený silnými skly brýlí, byl až uhrančivý. Ticho jako v kostele, dusno jak pod těžkou dekou, začal nečekaně ředit jízlivý úsměv pomalu se rodící na tváři, před chvílí ještě přísného kazatele.

     „Soudruzi, všichni si tady ve vokolí myslí, že jsme dělostřelci, co tahají děla po polích. Že střílíme z louky k lesu. Není tomu tak. My jsme elitní raketový útvar s velkou ničivou sílou. Nyní to víte a buďte na to hrdí stejně tak jako mlčenliví“.  Od této chvíle jste se stali nositeli nejvyššího státního tajemství, jehož prozrazení je vlastizradou“, řekl politruk a jako tečku výhružně zvedl prst .

     „Tam se něco pohnulo“, zaostřuji pohled přes závoj padajícího sněhu. Pro jistotu sundávám z ramene samopal a přes jeho hlaveň s nasazeným bajonetem jistím nebezpečné místo. Ne nic, to se mi jen zdálo. Určitě, zbraň vojákovi dává sebevědomí, ale vocaď pocaď, říkám si rozmrzele, když vracím kvér na rameno a svoje myšlenky na začátek dnešní služby.

     „Soudruhu svobodníku, tenhle náboj nemá kulku“, reklamuji střelivo rozdávané velitelem stráže jednotlivým strážným. Moje upozornění na zásadní chybu ale mazáka nevyvede z míry. Zaloví v bedýnce s náboji a chybějící kulku hodí do mé dlaně, až cinkla o prázdnou nábojnici.

     „No, moc nečum bažant, natlač jí do hilzny, napáskuj do zásobníku a vodchod“.

     Střelivo pro strážní směny, stálým nabíjením a vybíjením samozřejmě trpělo. Moje počáteční rozhořčení, jak mám mír a socialismus bránit jalovou municí, se s přibývajícími časem a zkušenostmi změnilo v úsměvnou malichernost.

     Vánoce jsou za dveřmi, ti šťastní, co dostali „opušťák“ chvátají na nádraží. Ti méně šťastní, co dostali vycházku, jdou vánoční atmosféru nasát do některé z místních hospod. S opušťáky i s vycházkami se šetří, jsme bojový útvar a že imperialisti nespí, dobře víme. Valíme to s kámošem směr náměstí, ale při míjení nádražní budovy přibrzdíme. Nádražní hospoda plná vojáků praská ve švech nejen počtem žíznivých, ale i dobrou náladou. Chvilku s Tomášem nechápavě čučíme než nám to dojde.

     „Ty vole, to jsou pétoši, mají vopušťák až do Novýho roku“, doplňuje Tomáš, který jedním z nich zapletl krátký hovor. Stojíme na nástupišti, náš pohled běží po lesknoucí se lince kolejnic, která mizí v dálce ve večerním šeru. Do našich domovů dolétnou jen myšlenky. Sváteční ticho zasněžené krajiny na chvíli překryje nádražní mumraj. Co cítím, těžko pojmenovat. Snad něco jako rodinná vzájemnost násobená svátečním časem. Je to směs koled ovoněných kouřícím františkem na kamnech a světlem svíček na bílém ubrusu vánočního stolu. I nádražní lampy dnes svítí jakoby svátečně. Jejich paprsek ostře vybíhá do všech stran, než se po chvíli začne rozpíjet.

     „Deme  bačkoro“, drcne do mě Tomáš a vrací mě do reality. Protáhneme se davem pétošů, na které se nezlobíme, ale kterým závidíme.

     S pétepáky jsme se setkávali u útvaru jen okrajově. Velel jim kapitán Vlach, který měl na starosti správu budov. To byl takovej samorost. Ke svému věku už měl dávno mít minimálně majora, ale nějak na štábu s jeho povyšováním nechvátali a zdálo se, že Vlachovi to vůbec nevadí. Říkalo se o něm, že je to bývalý fronťák a já tomu věřil už proto, že svojí brigadýrku nosil furijansky nakřivo. Přesně jako donští kozáci i s bohatou čupřinou vlasů čouhající zpod kšiltu. Jeho mančaftem jsme trochu pohrdali. Ó Bože, jak je vše relativní. Chodili v montérkách, my v moderních maskáčích. Zatímco my jsme obouvali kanady, oni půllitráky (kožené holínky). Nás vojna učila zabíjet a bořit, je stavět a tvořit. Vzpomínku na černé barony, starou téměř půl století nastartovalo až pivní tlachání.

     Dědkové u píva otevřou různá témata a tentokrát jsme se pustili do pétepáků.

     „Slyšeli ste to, už jim prej zase zvednou důchod“, zapálil výbušnou směs nespravedlnosti a závisti bývalý tankista Luboš. „Jakej je rozdíl mezi dvouletým magořením s kvérem a magořením se zednickou lžící“.

     „Jo rozdíl je velkej, my brali žold sedum pětek a voni i tisíce“, vložil se do hudrání pípák (radista) Ondřej.

     „Vy pípáci můžete tak akorát držet hubu, stáhli ste antény, vypli ty vaše bedničky a měli ste havaj“. To my, když sme se vrátili z pole, všechno bylo zasraný blátem až po uši“, zaútočil tankista přesně v duchu naučeného z vojny. Prostě vjet tam a všechno rozstřílet.

     „Počkej, netrefuj se do Luboše, spíš poslouchej, co říká“, vkládám se do diskuze. Já když jsem šel do civilu, byl jsem rád, že mi vojenská správa zaplatila vlak, jinak bych musel těch vosumdesát kiláků šlapat pěšky. Prostě chudej jak kostelní myš“.

     „No to je fakt, co říká tady Zděnda“, ozval se pípák poté, co se trochu vzpamatoval z nečekaného útoku tankisty. „Pétoši, když šli do civilu, i patnáct tisíc si přivezli. Víš ty vole, co to tehdá bylo za prachy“.

     Hospodské tlachání je prostě jen tlachání, ale já se rozhodl, že se na to podívám blíž. Sousedka Boženka, dnes už vdova, mi jednou vyprávěla, že její muž, když se vrátil z vojny u pétépáků, si za tam vydělané peníze koupil motorku. A navíc ona k důchodu pobírá nějakou rentu.

     „Boženko, prej vám armáda zase něco přidá“, rejpnu si přes plot do sousedky.

     „Jéžiš, já vo tom nic nevím, ale můžu pozvat manželova kamaráda a můžete si vo tom popovídat“. Nabídku jsem přijal, neuplynul ani týden a dva veteráni zapředli hovor v altánu pod příjemným jarním sluncem. A tak jen ve vysvětlující zkratce. K pétépákům byl zařazen proto, že byl synem kulaka. Manžel sousedky se provinil zase tím, že jeho táta padnul za slávu Velkoněmecké říše někde v Rusku. Oba si mohli vybrat. Buď na dva roky fárat v dolech nebo tři roky pracovat pro armádu v uniformě. Za svojí práci skutečně dostávali mzdu, ze které platili stravu a ošatné.  Z ní dostávali i kapesné a část jim byla na konci vojny vyplacena. Tento systém armáda někdy v roce 1954 pozměnila a z pétépáků udělala technické prapory s dvouletou prezenční službou.

     Našim pétošům, my pivní šťouralové bránící mír a socializmus v druhé polovině šedesátých let, nemusíme tedy nic závidět. Jsou na tom stejně jako my. Jakési přilepšení k důchodu dostávají jen ti, co v uniformách s černými výložkami sloužili na začátku padesátých let.

     Jak jsem koupil, tak jsem to šel prodat kamarádům do hospody. Pípák Ondra to přijal jen s několika otázkami. Tankista Luboš, palice dubová, to nechtěl pochopit. Kroutil hlavou jako kdysi s hlavní svého tanku při hledání cíle, který má rozstřílet. Jeho hlaveň přeběhla poloprázdnou hospodou a zamířila na hlouček hlučných postpuberťáků.

     „Heleďte chlapi, já vám něco řeknu, ty mladý dneska stojí za pěkný hovno“.