Cikáni a gádžové

Nedávno na Interview TV24 byl hostem pan Patrik Banga. Bezesporu člověk s velkým renomé. V jednom mě ale překvapil, když na konstatování redaktora, že většinová společnost spíš straní Ukrajincům snad proto, že oni pracují?

Na to pan Banga, že nezná žádného Roma, který by nepracoval. Panu Patrikovi to věřím, v jeho okolí to tak jistě bude, ale otázka redaktora čekala odpověď na obecný stav. Zavírání očí před realitou ničemu a nikomu nepomůže, to snad už po těch desetiletích je každýmu jasný. V mým věku už něco pamatuju, ale na takový výhrady k romský menšině si nevzpomínám. Zazněl zde, na těchto stránkách i názor, že život na dávkách je jako droga. Za našeho „bejvávalo“ tahle droga nebyla, a tak jsme s manželkou nad kávou zavzpomínali.

„Dyť ty si s cígošema bydlela v jednom baráku, jak jste spolu vycházeli“, ptám se ženy, která si svoje dětství v padesátých letech užívala v jednom z žižkovských pavlačových domů.

„Normálně, Demeterovi měli tři děti a do smečky hrajícího si potěru na dvorku patřily stejně jako ostatní. Malá Demeterka mě taky učila některý cikánský slova. V řádění pod pavlačemi jsme měli naprostou volnost, jen jsme museli zdravit nebo přiskočit s pomocnou rukou, když někdo ze starších tahal uhlí do vyšších pater. To platilo pro všechny stejně.“

„A co Deméter, chodil do práce,“ ptám se přiblble, protože tehdy za bolševika byla pracovní povinnost a do písmene platilo to biblický „kdo nepracuje, ať nejí“.

„Pan Demétr byl policajt a měl hezkou modrou uniformu, ale možná to žádná šajba nebyla. Von trochu kulhal, ale na pochůzkaření to asi stačilo. Prostě normálka, tátové, ať cikáni nebo gádžové, chodili do práce, mámy většinou v domácnosti a pozdějc, hezky tašky na záda a společně se valilo do nedaleký školy. A neptej se mě, esli taky Demetrátka, no samo, všichni. Dneska je to hodně na my a oni, ale tehdy to tak nebylo.“

„Ale jo, že JSOU JINÍ,“ pokračuje žena ve vzpomínání, „mě párkrát napadlo, když k nám na dvůr, ale bylo tak dvakrát, vlítla banda cikánů vod vedle a paní Deméterový nadávali. My ostatní to brali jako povyražení a snad trochu i s respektem jsme přes pavlačový zábradlí přihlíželi k jejich jinakosti v řešení problémů. Paní Deméterová se s nimi nehádala a možná to ty, co přišli na férovku eště víc rozlítilo a došlo i na kameny, tedy přesněji na kusy uhlí z jednoho z uhelných chlívků na dvorku. Když zařinčelo sklo, to se pak v naší sousedce probudilo cikánský bojovný srdce a z jejího okna začaly lítat hrnce a talíře na hlavy férovkářů,“ doplnila svoji vzpomínku z dětství manželka.

Moje zkušenost s Romy je jen vlažná. To, když jsme dostali od bolševika byt. Malá odbočka, dnes až k neuvěření. Komančové se rozhodli, že vyřeší bytovou otázku a začali sekat paneláky jak Baťa cvičky, a nás potřebný, začali do těch králíkáren direktivně, jak měli ve zvyku, lifrovat. Že nekecám, koukněte na sídliště po celý republice, dodnes stojí, a díky za ně. Snad jen v Chánově se neosvědčily. Na všechny se nedostalo, ale kdo dostal byt, patřil k těm šťastnějším a žádnej si nestěžoval. My si taky nestěžovali a vůbec nevadilo, že jsme se na novým sídlišti stali se sousedy několika romských rodin, který k novýmu bytu přišli podobně jako my. Byl mezi nimi Radek, asi pětatřicetiletý Rom, co pracoval v provozu TSK (tech. správa komunikací) a se kterým mě spojovala vášeň vrtání se v auťáku. Pro tuhle činnost jsem měl oproti Ráďovi výhodu, protože k našemu novýmu třípokojáku patřila i garáž. Občas zašel pro radu, nebo si půjčit něco, co mu v jeho vercajku chybělo.

Romských sousedů ale začalo časem na novým sídlišti ubývat. „Ňák vás cikánů tady ubejvá, už je vás tu jenom pár rodin“, svěřil jsem se se svým postřehem Radkovi, když si zase přišel něco půjčit. Dozvěděl jsem se, že je to normálka, že se vracejí ke svejm.

Po sametovce můj kolega autokutil dal TSK adieu, začal nosit černou šerifskou uniformu a pořídil si vlčáka, že prej má na něj od agentury příplatek. To trvalo něco přes rok a pak najednou nebyla ani uniforma ani vlčák. Otazník „co to?“, jsem nikterak neřešil až jednou, když za mnou přišel do garáže, přivítal jsem ho rejpancem.

„Už nešérifuješ, všimnul jsem si.“ „Ne ne, jsem na pracáku, agentura blbě platila a eště ta buzerace,“ opáčil rozzlobeně. „A stěhuju se ke svejm do Nuslí. Našel jsem si na byt solidního kupce, už mi jako foršus přenechal skoro novýho Favorita a eště něco doplatí, prostě mizím tady vocaď.“ „A co ti tu chybí?

Máš byt první kategorie, metro u nosu, škola za rohem“. Jen chvíli jsem zkusil argumentovat, než jsem pochopil, že házím hrách na zeď. „Co je to za život ten váš gádžovskej. Každý ráno do rachoty, návrat večer a zejtra zase, a pořád dokola.“

Skočím mu do řeči, „dyť si to do teď dělal celý léta, to je snad normální.“ „Hovno normální,“ tentokrát Ráďa zvednul hlas. „Máme demokracii, ty bolševický galeje skončily a esli to někdo nepochopil tak je blbej.“ Na moje vrtění hlavou při odchodu smířlivě dodal, víš, vy ste jiný. Ano, v tom to možná bude, že Romové ve své podstatě JSOU JINÍ. Nad romskou otázkou jsem se ještě před sedmi léty zamyslel ZDE, to, když vláda s velkou slávou v roce 2015 vyhlásila novej program v začleňování. No, nakoukněte, ale můžu prozradit, že i tenkrát skutek utek.

Jó, nejsme stejní, no a co s tím. S jinakostí se nebojuje, ta se respektuje, a to že naše vzájemnost dříve nebyla tak vyhrocená, bylo možná tím, že jsme všichni chodili do práce a o dávkovým fetu neměl nikdo ani tušení.