Já na pohádky nekoukám, ale moje žena je má ráda. Nemám s tím problém už proto, že proti gustu žádnej dišputát.
Tenhle rešpekt k jejímu diváckýmu vkusu jsem ale tůhle porušil. Starýho rejpala asi rozladilo, že dřevo v krbu nechce chytnout a moje rozmrzelost si jen chvilku hledala svůj hromosvod. Při čekání na hřejivý plamínky mimoděk sleduju obrazovku, kde dávají pohádku. Měl jsem bejt ticho, ale neudržel jsem se.
„Prosím tě, co je to za blbost“, otočím se na ženu v křesle. „U rybníka tancujou ňáký bláznivý ženský v lantuchách a kolem…….,“ nedořek jsem. „To jsou víly v hedvábných závojích, co se vznáší nad hladinou lesní tůně s křišťálovou vodou a kde sídlí vodní královna. Říkám s křišťálovou vodou, ne takovej žabinec, co máš v bazénu a jsem zvědavá, co s ním uděláš“, dostane se mi hodně zamračenýho vysvětlení, který se dá taky přeložit „trhni si“.
Rychle házím zpátečku, ale nedá mi to abych ještě neutrousil. „Já myslel, že po tý sváteční pohádkový lavině naše telka trochu ubere. Víš, já bych do toho ani nerejpal, ale i kámoš říká, že ta jeho na tomhle taky ujíždí. A nejen na těch voprášenejch s princem Čenským, ale i na těch novejch, seriálovejch. Není to už nějaká úchylka?“ Tak tohle už tu mojí nadzvedlo.
„Podívej, já si myslím, že my ženský, jak hloupě říkáš, pohádkářky, to máme tak trochu v sobě od pánbožka. Dyť my bysme se možná ani nevdaly kdybysme občas nějakým těm báchorkám neuvěřily. Totiž, estli my jsme pohádkářky, tak vy, chlapi, přímo pohádkáři. No nekoukej, kdybys věděl, co já v životě vod vás, ukecanejch bohatýrů, slyšela pohádek a bajek. A nemusel mě ani balit, kolikrát stačilo na jeho čepejření peří, že se protáh kolem mladý holky. Takovej máčo, když pustil z uzdy okouzlení ze svýho já, ani mračivě odmítavý gesto adresátky ho nezastavilo. Jo, a poslední dobou koukám, že vidíš problémy tam kde nejsou. Třeba teď to vypadá, že místo krbu, roztápíš udírnu. Polepši se, ty můj Andersene“.
Letitý manželství má přes výhody i svůj rub, a na ten, když na mě vycení zuby, jsem si našel hojivou náplast. Nechal jsem si zarámovat fotku tý mojí v době, kdy byla jediná a široko daleko žádná jiná. A von ten svatej vobrázek někdy i funguje. Mladý krásný holce, byť třeba na fotce z „bejvávalo“, vodpustíte leccos, třeba i to, že do mě vidí jak do hubený kozy.
