Pan prezident

Pan prezident se chová opatrně a diplomaticky. Tady připusťme, že asi musí, chce-li být hlavou nás všech. Přesto se někomu může zdát, že je to chvílemi jak u chytrý Horákyně, co dokázala bejt nahá i voblečená.

Už je to nějakej čas, co nakrknul Ukrajince s výrokem, že to tam u nich nemusí dopadnout tak, jak si přejeme. No samozřejmě, že nemusí, ale taky může. Tohle konstatování je taky takový ani nahý ani voblečený, ale dodávám, že v té době velmi odvážný. Tehdy natvrdo platilo, že letní ofenziva požene Rusa za hranice a hned na to povezou Putina v želískách antónem k válečnýmu soudu do Haagu. I dnes to platí stále, ale jen tak ňák vlažně. Taky jste si určitě všimli, že žádnej z významných politiků Ukrajincům neslíbil podporu do jejich vítěznýho konce, ale jen tak, jak bude potřeba. Ano, jen tak, jak bude potřeba.

Než Petru Pavlovi v Kyjevě odpustili jeho pochybovačnej výrok, udělal si vroubek u našich seniorů, když vládě pomoh zaříznout důchody. My rentiéři se mračíme, ale zlobit se na plnej céres nemůžeme, vždyť nám slíbil, že se za nás přimluví u Rycheckýho na ÚS.

Čert se v tom vyznej, opět, ani nahej ani voblečenej. Tenhle outfit chytrý Horákyně si PP oblíknul i do parlamentu, kde vládnoucí koalici požádal o větší vstřícnost k opozici, která, dle něj, reprezentuje nemalou část názorovýho spektra. Paní Adamová to hned v Událostech odmítla s tím, že s obstrukční opozicí se vstřícně jednat nedá a ve studiu vedle sedící opozičník pan Havlíček nad prezidentovým apelem jen mávnul rukou, jako by to nestálo ani za komentář. Přiznávám, pana Pavla jsem nevolil, ale jako svého prezidenta jsem přijal hned po jeho vítězství v demokratických volbách v přesvědčení, že pokud se bude dařit jemu, bude se dařit i nám v podhradí.

Někdy se mi zdá, že hradní politice zbytečně házíme klacky pod nohy. Ten motorkářkej vejlet do Bavorska mu může vyčítat jen ten, kdo nepochopil, že bejt jedničkou je hodně o symbolech. Rytíř v motorkářkým brnění, ovládající pod sebou sílu desítek koňských sil je prostě impozantní, a tak trochu korenspondující třeba s trocnovským vojevůdcem na Vítkově, nebo s brněnským Joštem, abych na Moraváky nezapomněl. Vím, je jiná doba, ale stateční rytíři se vždycky líbili, to máme pod kůží, to funguje.

Ani poplácání šéfa Landsmanšaftu po zádech panu prezidentovi nevytýkám. Co je špatný na tom, podat ruku sousedovi a popřát si jen to dobrý. Teď jsem si všimnul, že letěl panu generálovi další klacek pod nohy radou, aby na blížícím se srpnovým výročí, raději mlčel. Tady opravdu těžko radit, to bude muset chtít hroší kůži.

Já mu většinou držím palce, ale přiznám, že tůhle vonehdá to bylo s rozpaky. To, když na terezínské tryzně ve svým projevu připustil, že na tamní tragédií májí podíl i naši tátové i dědové. Možná je to apel, na změnu pohledu, dnes říkáme narativu, znějící, „přestaňme se stále navážet do Němců, i my máme svoje kostlivce ve skříni“. A je to pravda. Areál Terezína hlídali naši četníci, jinde zase stříleli do československých parašutistů. Určitě se mnou, můj pane prezidente, budete souhlasit, že v populaci vedle těch statečných, jsou i nestateční a co víc, taky ti, „kam vítr, tam plášť“. Tak to prostě vždycky bylo a je. Byla to složitá doba, vo tom žádná. Proto asi tuhle kolaborantskou kartu ještě nikdo nevytáh a přiznávám, že od vás jsem to vůbec nečekal. Když už jste do toho zašťoural, mohl jste dodat, že někteří, co s německou mocí kolaborovali, za totáče ještě i kariéru udělali. Jo, nic novýho pod sluncem. Přesto snad stále ještě platí, že agresorem byli Němci a nás od jejich zvůle osvobodily tanky s rudými a bílými hvězdami. Nebo vono už to až tak úplně není?