Příští rok vzpomeneme, jak jsme si dali po hubě navzájem. Rusáci byli jen katalyzátor

Při prvním výročí okupace v devětašedesátém se čekaly nepokoje a taky že jo. Na Václaváku, ale i jinde se to mydlilo hlava nehlava a někde i umíralo.

Na jedné straně naštvaná veřejnost (protistátní živly), na druhé esenbáci (policisté) s milicionáři (Lidové milice, pěst dělnické třídy). Češi proti Čechům. Rusáci, tehdy už většinou usalašení v kasárnách možná měli pohotovost, ale nezasáhli.

Uběhla fůra let a televize výročí připomíná. Dva dědkové čučí do obrazovky nad výčepem, kde v mraveništi lidí jezdí tanky s bílými pruhy. Mlčení přeruší můj soused.

      „Dneska je to samej televízní hrdina, počkej příští rok, to na milicionářích nenechají nit suchou.“

      „Dyť jo, milicionáři a pomocňáci (Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti) byli nenáviděná banda pitomců, darmožroutů, vychcánků a možná i úchylů,“ přikývnu jakože vo tom snad žádná.

      „Počkej počkej, já to vidím trochu jinak. Řek bych, že z druhý strany, já totiž v milicích byl. No nekoukej na mě jak na exota, bylo nás tisíce. Já tehdy byl mladý ucho, tak mě nechali v záloze, ale řeknu ti, že naši kluci na Václaváku tehdy vodvedli dobrou práci pro všechny, pro celej národ. Sprostý nadávky vod těch bojůvek je nerozházely, ale když začaly lítat dlažební kostky, tak se prostě nasereš. Předseda naší celozávodky (celozávodní výbor KSČ) to tehdá před akcí řek dobře. Klucí, když to nezvládneme, vlítnou na to Sověti a to pak bude mela.

      „Víš, Stando,“ povídám s mírným úsměvem, „já ti tvůj pohled na věc neberu. Překvapuje mě, žes to na sebe prásknul, ale hlavně tvrzení, že když jste mlátili s esenbákama do lidí jak hluchý do vrat, bylo to vlastně pro jejich dobro. Tak tahle verze má u mě premiéru.“ Druhý pamětník ale nesouhlasí.

      „Já se nemám za co stydět. Časem, než nás ty šmejdi při Sametovce hodili přes palubu, jsem to v milicích dotáh až na velitele roty a jak koukám, tys ani po létech nic nepochopil.“ Vstal, zaplatil a na pozdrav jen mlčky mávnul rukou. Byl jsem za pitomce, ale fakt mi to tentokrát nevadilo. Dříve bychom si možná vjeli do vlasů, dnes už ne a určitě nejen proto, že u plešatých dědků to technicky ani není možný.