Náledí

            ,,Bohatýre vstávej, musíš pro dřevo.“ Přerušuje sladké důchodcovo spaní, rozvaleného v pohodlném křesle, manželčin hlas. Zvolna zvedám víčka ještě obtěžkané spánkem a tupě zírám do krbu, kde červeně bliká jen dohořívající poleno.

            ,,Jasně, to není problém…“ zvedám se z křesla a beru koš.

            ,,To je problém“ oponuje mi žena od televize, ,,Je tam totiž náledí, tak si dej pozor.“ A skutečně, přestože je už tma, vše se kolem leskne. Opatrně našlapuju v plastových papučích a stačí jen dva kroky, aby se ozvalo mé zbabělé já - ,,Vrať se,to se nedá!“ Má odvážná část ale velí:

            ,,Přeci to nevzdáš, tady se chyť okapový roury… No vidíš, že to půjde. Vždyť náledí jen ukázalo zoubky, nekouslo.“

            A kouslo. A hned poté, co jsem udělal další krok. Vidím jak bokem letí prázdný koš a hned za ním moje nohy. Náledí zaútočilo bez varování a s dědkem řízlo o promrzlou zem. Ležím na zádech a začínám sčítat škody. Ručičky- dobrý, nožičky se taky hejbou, jen hrudníček při nádechu trochu píchá. Mohlo to dopadnou hůř, konstatuji. Obracím bohatýrovo tělo na břicho a nebohatýrsky se vracím po čtyřech zpátky domů.

            ,,Kde jsi nechal dříví?“ tázavě na mě kouká manželka.

            ,, Kdybys místo na televizi koukala z okna, mohla jsi vidět Salto mortale“ bráním se trochu rozmrzele a pokračuji: ,,Ty kde máme ty protiskluzový návleky, co jsi loni koupila po tom velkým náledí?“ 

Manželka na rozdíl ode mne má přehled a tak během chvilky nasazuji na své Adidasky – špacírky jakési gumové šlapky opatřené krátkými kovovými hroty a vyrážím na druhý pokus. Po pár opatrných krocích, silně ovlivněných předchozím masakrem zjišťuji, že tohle jednoduché zařízení funguje téměř dokonale. Život může pokračovat. Roztopím krb, beru si větrovku, psa a vyrážíme na večerní procházku, kterou by mi náš Bobík stejně neodpustil. Ještě pár opatrných kroků a moje sebevědomí se mi vrací. Jenom mám strach, aby neprasknul jeden z úponů těch zázraků přichycených na podrážkách mých bot.

Pak bych se musel vracet domů po čtyřech.

            Všude je silná vrstva ledu neunavně glazurovaná jemným deštěm. Pomalu se psem jdeme liduprázdnými ulicemi a nic v tom tichu nenaznačuje, že se staneme náhodnými svědky další ledové tragédie. Přicházíme neosvětlenou částí boční ulice, na kterou právě z druhé strany vjíždí osobní auto z prosolené hlavní. Řidič je ale opatrný, soudě podle rychlosti, přesto to s osobáčkem cuká sem tam, v rytmu  ,,buch buch“ z jeho autorádia. Zatím co maximální ,,volume“ trhá membrány reproduktorů a ušní bubínky posádky, osobáček zastavuje pod světlem jediné lampy potemnělé boční ulice. S otevřením dveří auta prostor ožije atmosférou diskotéky. Posádka je evidentně v dobrém rozmaru a vůbec netuší, že za prahem příjemně vytopeného vozu na ně číhá náledí.

            ,,Kurvááááá!“ zařve vystupující řidič, který se v poslední chvíli chytá za okraj otevřených dveří.

            ,,Kurvááááá!“ křičí druhý vystupující z auta, který ale pro své zpomalené reakce nedosáhl na žádnou oporu a válí se na zádech úplně stejně jako já před hodinou, když jsem šel pro dříví. Ač někdo vypnul autorádio, ulice neztichla. Láteření, klení, ale i huronský smích těch, kteří ledovou tragédii přijali s nadhledem, se neslo ulici. Můj pes Bobík poté, co jsme se přiblížili k místu neštěstí situaci vyhodnotil  jako velmi nestandardní a vyrazil. Rámus a klení trpících bylo ještě okořeněno štěkotem malého psa pobíhajícího  kolem,  který určitě chytil nějaký ten obranný kopanec tonoucích se v ledovém moři. V tu chvíli  vstupuji  do osvětleného prostoru kolem  auta  pevným krokem, jištěným neviditelnými protiskluzovými návleky. A pak se to stalo. Najednou jako když utne - ticho. Kouknu se úkosem zpoza kapuce větrovky a vidím, jak nešťastníci ztichly v úžasu. Nevím, co mě to napadlo, snad mužská ješitnost umocněná mou fantazii. Ti válející se, plazící se, trpící na mě němě civí jako na nadpřirozenou bytost. Možná že četli knihu knih. Vytanul mi biblický příběh, tak jako Kristovi učedníci s úžasem hleděli na Ježíše kráčejícího po hladině rozbouřeného jezera, i já jsem si v tu chvíli vychutnal pocit nadpřirozena. Ješitnost je hrozná věc, já vím, ale byla to skutečná slast. Zpomalím, mému kroku dám důstojný rytmus, jen ještě chvíli chviličku si užít ten božský orgasmus. Vše má ale svůj konec. To si uvědomím ve chvíli, kdy mizím ve tmavé části ulice a z úst mých před chvílí ještě užaslých učedníků slyším rouhání:

            ,,Ty vole, viděls to? Dědek s čoklem a jak si to vyšlapuje – to mě poser.“