Jak jsem válčil v Sovětském svazu

     Psal se rok 1968. Politické tání se pro nás, vojáky základní služby, projevilo snad jen tím, že mezi budovatelskými pochodovými písněmi zaznělo, do té doby, jen z hospodského popěvování známé „Masaryk nás svolává, rozkazy nám vydává…..“.

     My, mazáci, jsme toužebně vyhlíželi konec srpna, kdy jsme měli odejít do civilu. Před námi byla už jen jedna nepříjemnost, ostré střelby někde na vzdálené kazašské stepi. Raketové útvary, jednou za tři roky, jezdily střílet k Rusákům a na nás to prostě, doprdelepráce, vyšlo. Protože jsem měl specializaci na zemní stroje, šoupli mě do ženijní roty mezi kluky, které jsem znal jen okrajově.

     Jen krátce na vysvětlenou. Ženisté v lesnatém terénu vyklučili prostor pro palebné postavení. Na rovinatém místě, pak museli vyhrabat pořádnou díru, do které vjel pásový obr obtěžkán raketou a námi přezdívaný „Čangr“. Ti z meteo-baterie zatím vypustili meteorologický balon, aby ti z velitelské  věděli v jakých povětrnostních podmínkách náš jízlivý pozdrav imperalistům poletí. Raketa měla svojí řídící jednotku, tedy i vyšší IQ než dělová koule. Přesto stovka metrů sem nebo tam při jejím dopadu, byla stále v normě.

     „Jedeme si válet šunky na tři týdny do Ruska“, povídám veliteli technické ženijní čety, při vagónování naší techniky na nákladovém nádraží. Protože apsík (četař absolvent) na mě nechápavě kouká, na vysvětlenou ukážu na zapůjčený kloubový nakladač na obrovských pneumatikách s hydraulicky ovládanou radlicí. Naše buldozery sovětské výroby s moderním strojem slovenských strojíren působily až historicky. To, že si ve stepi ani nehrábneme, se dalo s úspěchem tušit.

     Za hranicemi na ruské straně, na obrovském nádraží sedíme na vagonech s naší přidrátovanou technikou a čekáme. Ano, zatímco u nás „ajzlboňáci“ pro fixování přepravovaného používali mohutné stahováky, v Rusku se na plochy vagonů vše drátovalo.

     „Skaží děvuška, kakij klas pasesčaješ?“, oslovíme otázkou asi čtrnáctiletou dívku pobíhající sem a tam po kolejích. Má na sobě letní šatičky, přes ramínko popruh s vysílačkou a občas přehodí rameno výhybky.

     „Ty zděs rabotaješ?“

     „Nět, ja nět, moj pápa zděs rabotajet a on tipěr abědajet“.

     Protože hodinky ukazovaly pozdní odpoledne, s pobavením jsme usoudili, že si fotřík dopřává řádného šlofíka. Že Sovětský svaz je zemí netušených možností nás učili už od mládí a tak jsme tuto příhodičku přijali jako malou ochutnávku.

     Ještě při přejezdu Karpat bylo na co koukat, ale rovinatá fádnost ukrajinských plání přikovala české vojáčky na pohodlné palandy lůžkových vagonů.

     „Tož kurva, to je baba jako kráva“, zařval v úžasu vojín Chmelík, zvaný Šmelda a většinu z nás jeho eroticky laděné zvolání vystřelilo z kavalců. Mamájevská mohyla. Nepřehlédnutelný monument, stejně jako řádky nesmazatelně ukotvené v historii pod názvem „Stalingrad“.  Projíždíme rozlehlou periferií Volgogradu, která mi připadá jako velká zahrádkářská kolonie. Stovky malých domků, s okenními parapety kousek nad zemí, takové polozemjanky, odhaduji. Pak Volha. Obrovský tok nás ještě drží u oken, ale naše zvědavost pomalu upadá. Jsme už skoro týden na cestě a začíná to být ubíjející. Pak přišla step a my byli v cíli.

     Zatímco naši střelci stříleli, my ženisté, nečinně čekali někde ve stepi, na ztracené vartě. Široko daleko nic, jen oceán z písku s vlnící se stepní trávou a obzorem rozostřeným tetelícím se vzduchem. Po dvou dnech nudy a vedra nás náklaďákem odvezli na „plaščadku“. Čekal jsem náměstíčko, ale přivezli nás do nějaké velké vesnice. Až po rozkoukání jsem si uvědomil, že jsou to kasárna. Početný shluk přízemních baráků s tupou sedlovou střechou, kterému na konci dominovala velká moderní budova. Byl to kulturní dům s velkým sálem, kde pro mužstvo spřátelených armád, (ještě Poláci a Endéráci) byl hostiteli přichystán pestrý kulturní program. Ten začal půlhodinovým filmem o radostném životě v Sovětském svazu. Ponorky ve vlnách oceánů, kombajny ve vlnách pšeničných lánů, vlnící se masa manifestujících na Rudém náměstí, coby zhmotnělé štěstí. Celkem notoricky známá propagace i z naší televize. Jeden šot ale zmíním, protože to byla síla.

     Pastevec, podle tváře sovětský asiat, sedí na stráni uprostřed svých oveček na nějakém špalku a kouká do oblak, kde se objevil vrtulník. Ten přistane na louce u paty svahu s pasoucím se bravem. Z helikoptéry vyskáče zdravotnický personál v bílých čepicích a pláštích a v poklusu vyběhnou ke kolchozníkovi. Po změření tlaku a teploty, dostane pacient malou lékovku s prášky a poplácání po zádech. Vše jde rychle. Zdravotníci s piloty jsou evidentně sehraný tým a tak se létající sanitka během chvilky mění v mizející tečku na obloze.

     „Eto prapaganda“, naklonil se ke mně Vitalij, který mi už od odpoledne dělal ochotného průvodce po „plaščadce“. Večerní program pokračoval. Na jevišti se střídaly pěvecké a taneční soubory. Vše mělo vysokou úroveň, která mě nepřekvapila, vždyť i naše armádní umělecké soubory dobře zvládaly i třeba náročného „kozáčka“.

     „Krasívo pajet, eto naš kamandir“, pochlubil se Vitalij ve chvíli, kdy bouřlivým potleskem chválil operního pěvce ve vojenské uniformě za jeho výkon. Ač naprostý laik v tomto směru, musel jsem s kamarádem souhlasit. Jen mi nešla do hlavy představa, že by některý z našich velitelů po večerech bavil mužstvo operními áriemi.

     Příští dopoledne před odjezdem, jsem ještě navštívil místní prodejnu, kde to hučelo jako v úlu. Čtyři ochotné prodavačky valily přes pult hlavně tranzistoráky a kartony s vodkou. Ceny byly přímo jako z ráje. Myslím, že byly určeny jen nám, protože Vitalij, který se se mnou přišel rozloučit, řekl, že na mě počká venku.  Odnesl jsem si z army za své rublové kapesné, celkem kvalitní fotoaparát „Směna“. A nejen to. V obsluhujících dívkách jsem poznal dvě, které mě a ostatní včera bavily tancem. Tedy žádný umělecký soubor, dotažený odněkud z ústředí. Pochopil jsem, že tito tady na ztracené vartě ve stepi, žijí tak svojí vzájemností. Zatímco my, při vycházce zapadli do první z rokycanských hospod, abychom svůj žold utratili za rezavou drogu, ruskému vojáčkovi tuto variantu step nenabízela. Určitě bych neměnil, přesto to bylo k zamyšlení.

     Kartony s vodkou trochu rozředily bojovou morálku při zpáteční cestě. Střelby, jak jinak, dopadly na výbornou a tak bylo co slavit. Přiznávám, že jsem žádného lampasáka neviděl opilého, ale také musím říct, že jsem během zpáteční cesty, až na majora Čerta, nikoho z velitelů neviděl. Zatímco při cestě tam, se na každé zastávce vyřítili z velitelského vagonu, aby kontrolovali, organizovali a zdokonalovali, při cestě zpět byla pohoda.

     Konečně doma. Přes stažené okénko nasávám to defilé krásy naší krajiny. Hory, lesy, města i vesnice, vše mi připadá krásnější, barevnější, pestřejší. Tiše a nenápadně, bez fanfár a třepetání vlajek, vstoupil do vojáčka pocit vlastence, jakési hrdosti vyvolané kontrastem z právě prožitého. Čím to je? Proč si z Ruska v sobě přivážím i hořkost. Pro odpověď se v myšlenkách vracím zpět na Východ a snad pro autenticitu vytahuji z darované krabičky s nápisem „Bělomorkanál“ cigáro s dutinkou. Hostitelé se k nám chovali velkoryse a s upřímnou srdečností. Tam problém nebyl. Spíše mou rozpačitost přivodila mnohá setkání s obyčejnými lidmi při dlouhých či kratších čekání na nesčetných zastávkách a nádražích. I oni byli milí a přívětiví, ale připadali mi smutní. Ale né, smutní ne, to je příliš silné slovo. No, tak dobře, málo veselí. Ani to není přesné. Vzdávám odpověď na otázku, proč obraz Sovětského svazu po desetiletích kolorovaný naší propagandou, tak rychle vybledl. Píše se rok 1968, je polovina července a ani vědmy s křišťálovou koulí netuší jaké drzosti je schopen Rus, náš přítel nejvěrnější. Ještě chvíli musíme počkat, než z kalendáře vytrhneme lístek s datem 21. srpna, pak nám bude mnohé jasnější.