Satelity mezi dobrem a zlem

„Můžu se na tu pohádku dívat s tebou, tati?“ překvapil mě syn ve ztemnělém obýváku. „No jo, ale budeš se bát, je to trochu strašidelná pohádka,“ nedokázal jsem odmítnout možnost strávit večer v jeho blízkosti.

           „To nevadí. A jak se ta pohádka jmenuje?“

           „Katyň.“

           „A co oni tam kopají ti páni? Hledají nějaký poklad?“

           „Ne. Tam zabili a zakopali dvacet tisíc tatínků.“

           „Ti, s tou červenou hvězdičkou na čepičkách, jsou zlí, že jo? A ti, co pořád křičí na ty v pruhovaných pyžamech a není jim rozumět, ti taky, že jo?“ vyzvídal.

            „To se tenkrát právě ještě nevědělo,“ odpověděl jsem.

           „A proč zabili toho pana faráře, když on je hodný? A dneska už se pozná, kdo je zlý?“

           Někdy člověk prostě zrovna nezná odpověď na všechny otázky světa.

           Od té doby se pravidelně v noci budí, protože mu prý do pokoje chodí chcípliny a ožívají mu tam plyšáci. Ale možná je to jen tím, že má okno s výhledem na hřbitov. Je zvláštní, jak děti vždy primárně zajímá, kde se ve světě nachází zlo a kde dobro. Zatímco u nás dospělých tato otázka, jak se alespoň v poslední době zdá, nějak pozbyla významu.

           Mám rád tohle babí léto. Na polích a zahradách už není co dělat, zima je ještě v nedohlednu a tak člověku nezbývá, než sedět venku, nastavit tvář slunci a zachytávat poslední zbytky tepla jeho paprsků. Magické, neopakovatelné období roku, v němž se zdánlivě nic neděje. Čas jako by se zastavil. Člověku se promítají záblesky všech zářijových dní, které prožil během svého nepřetržitého bytí a které už se nedají vrátit zpět. Na chvíli se v něm zase probouzí pocit věčnosti.

           A tak i já sedávám teď s knihou v zahradním altánku pod mohutnými střapci dozrávajícího vína a hledám odpověď na synovy otázky. V rohu pod jabloní leží neoznačený hrob našeho psa. Tajně jsem ho zabil, když byla manželka v porodnici, zasypal vápnem, aby ho nevytahaly kočky, a zahrnul hlínou. Od té doby na jabloni neuzrál ani ohryzek.

           Kolem mne permanentně krouží ty dva malé satelity, jimiž jsme vyplnili náš soukromý vesmír. Jenže teď už samy myslí, odpoutávají se, vzdalují, chtějí všemu rozumět, všechno pochopit. Ale vždyť ani já sám ničemu nerozumím. Jak mám potom tomu nevinnému, čistému stvoření vysvětlit, že ti s rudými hvězdami na čepicích pořád svobodně sedí v parlamentu a oslavují stalinské vrahy. Že se na náměstích aplauduje šaškovi, který mluví o plynu a koncentračních táborech a válečné uprchlíky chce mlít na masokostní moučku. Že hradní pán poklonkuje východním agresorům a obdivuje se jejich diktátorským praktikám. Jak mu mám vysvětlit, že v naší pohádce už se nefandí rytířům, ale drakovi s medvědem. „Toho dne jsem nahlédl skutečnou tvář světa, rozhodl jsem se přijmout, že dobro je v něm zároveň škodlivé a zločiny blahodárné. Toho dne jsem pochopil, že jsou dvě pravdy a jedna z nich nesmí být nikdy vyslovena,“ dočítám se náhodou v Camusovi. 

„Tati, a jak se teda poznají ti hodní?“

„Nevím, možná že zlo vzniká tam, kde nechceme vidět dobro.“ 

„Ty si hodnej! Kdybys umřel, tak já by sem radši skočil do lávy.“

„Nejsem hodnej, zabil jsem mamince psa.“

„Tati, a existuje nekonečno nekonečen?“

           Člověk asi nemůže všechno pochopit.