Čím víc se bude o rasismu mluvit, tím víc ho na světě bude

Ve vyhrocených dobách se občas stane, že nějaká sportovní událost překročí svým významem hranice sportu a stane se politickým manifestem.

Ať už to byla „melbournská krvavá lázeň“ vodních pólistů Maďarska a Sovětského svazu v roce 1956 nebo slavné vítězství českých hokejistů nad sovětskou sbornou v roce 1969. Ve čtvrtek 18. března 2021 se fotbalové utkání evropské ligy mezi Glasgow Rangers a Slavií Praha proměnilo ve střetnutí dvou nejmocnějších ideologií dneška, kulturního konzervatismu s progresivním liberalismem.

            V dětství jsem měl kamaráda. Jmenoval se Štefan a byl cikán. Bydlel v nejošklivějším domě v celé vesnici. Chodil jsem k němu domů, kde jsme na zápraží hrávali kuličky. Dohlížel na nás jeho děd, starý moudrý kmet s fajfkou v puse. V pozdějších letech jsme si spolu vyměňovali metalové kazety a hudební časopisy, než ho stáhli jeho démoni a z mého života navždy zmizel.

            To jen taková malá vzpomínka - když teď o sobě všude slyším, jací jsme my Češi odporní rasisti. Kus života jsem prožil v multikulturním prostředí. Česká společnost vytváří menšinám k začlenění se do majoritní společnosti místy až nadstandardní podmínky. Jako speciálnímu pedagogovi mi prošly rukama desítky Romů. Nedočkal jsem se ale žádného vděku, jen arogance a minima pokory. Pokud se tedy za poděkování nepovažuje: „Abyste chcíply do rána, mrdky bílý!“ Nikdy by mě však nenapadlo běžet plakat za ombudsmanskou. Vím totiž, kdo dnes třímá v rukou všechny trumfy.

            Slavia je kosmopolitní tým složený z hráčů z jedenácti zemí a tří kontinentů. Všichni fanoušci českého fotbalu fandí v pohárových zápasech Delimu, Olayinkovi, Traorému v barvách nejlepšího domácího klubu, jako by byli jejich vlastní. Nevěřícně žasnou nad devatenáctiletým Senegalcem Simou. Tak o jakém rasismu se to tu proboha bavíme? V základních sestavách obou týmů nastoupili dohromady jen čtyři Češi a pouze dva Skotové. Kdo je tedy v evropském fotbale menšinou?      

            Také jsem kdysi hrával fotbal s hráči z Konga, Bosny, Albánie, Argentiny nebo Turecka. Seděl jsem vedle nich v šatně, bydlel s nimi na hotelu, chodil s nimi na kafe a na večeři. Klukovi z Nigerie jsem bratrsky držel jeho afrovlasy nad záchodovou mísou, když zvracel ze spišské borovičky. Na stadion jezdil na staré ukrajině, co mu půjčil správce hřiště, a lidé v ulicích mu mávali a plácali ho po zádech.        

             Každý, kdo hrál někdy fotbal, si umí živě představit, co se v posledních minutách utkání na Ibrox Stadium odehrávalo v hlavách slávistů po rozpárání Kolářova obličeje a zákeřném přišlápnutí a nakopnutí ležícího Kuchty. Možná ani ne tak v hlavách, spíš někde tam, kde v člověku sídlí emoce. Kdyby tohle ryzí gentlemani Goldson, Zungu a Roofe předvedli byť třeba jen v nejnižší české pralesní lize, živí a zdraví by odtamtud nikdy neodjeli. Protože ve zdravé společnosti se tohle zkrátka netoleruje. Je absurdní, že místo odsouzení jejich zákroků řeší zpovykaná Evropa směšnou verbální urážku. Proč nám teď chce na základě jednoho incidentu někdo vnutit, že my Češi jsme rasisti? Východoevropské kluby jsou plné afrických hráčů a rozhodně nemám pocit, že jim tu někdo hází klacky pod nohy. Spíše naopak, lidé jim tu vycházejí vstříc. Ovšem jen do té doby, dokud se nezačnou chovat zákeřně, arogantně a nadřazeně, jak to v inkriminovaném duelu předvedli hráči Glasgow Rangers. Pak jdou všechny rasové záležitosti stranou a nastopuje zdravý rozum.

            Vůbec nepochybuji o tom, co Ondřej Kúdela pošeptal Glenu Kamarovi do ucha. Bylo to v okamžiku, kdy kalich trpělivosti už nejen přetekl, ale byl rozbitý a rozšlapán napadrť. V takové chvíli máte v hlavě jedinou myšlenku, ventilovat svou frustraci a co možná nejcitelněji urazit kohokoli, kdo vám zrovna přijde do rány. Kdyby tam místo Kamary býval stál v ten moment nějaký Francouz, jistě by si slízl něco o žabožroutech, Peruánec zase o indiánech, asiat o rýži a šikmých očích, Rus o bolševikovi.

          Hrál jsem fotbal v Rakousku, kde jsem byl také cizím elementem v cizí zemi. Také jsem si párkrát vyslechl cosi o „scheisse tschechische hunde“. Vesměs jsem odvětil něco o „náccích a fašounském frickovi“, po zápase jsme si podali ruce a v kantýně si to vyříkali u šnapsu. Nehledal jsem hned zastání na českém velvyslanectví ve Vídni.

          Kdo je v tomto případu viník a kdo oběť? Kdo je násilník a kdo rasista? Kde je pravda? Často bývá v těch nejčistších bytostech, v křišťálově objektivních dětech. „Ten černoušek je roztomilej, tomu fandím,“ prohodil uprostřed zápasu můj malý syn. Je rasista? Nebo bych mu snad měl vysvětlit, že Oskar Dorley není černoch? Vždyť by se na mě díval jako na magora. Děti neobalamutíte. Stejně jako přírodu neobelžete ideologií. „Jo, hraje výborně,“ zahrál jsem to do autu.

          Všichni mí tmaví kamarádi! I po čtvrtku zůstáváte nadále mými přáteli, třebaže se hyperkorektní liberalismus vehementně snaží o to, abych vás začal nenávidět.

          Říká se, že čím víc budeme o rasismu mluvit, tím víc ho na světě bude. Západní společnost svojí přecitlivělostí k projevům rasismu a diktátem povinných kvót ve prospěch menšin destabilizuje starý kontinent. S jistým časovým odstupem tak následuje dnes již totálně rozvrácenou Ameriku. Pozitivní diskriminace nejenže nepomáhá mazat rasové předsudky, ale naopak probouzí nenávist i u lidí, kteří rasové otázky doteď neřešili. Trapná reakce britských médií, s liverpoolskou ikonou Stevenem Gerrardem na čele, bezpečně zplodí tisíce a tisíce nových rasistů napříč celou Evropou.

          Na celém nešťastném případu mě mrzí jedna jediná věc, že Ondřej Kúdela na všechny dotěrné dotazy novinářů hrdě neodpověděl: „Ano. Řekl jsem mu to. A víte proč? Protože si to zasloužil!“

          Za to bych mu zatleskal…