Pololetní covidové vysvědčení aneb Každému, co jeho jest

Po vánočních svátcích se žáci nevrátili do škol. Pro velký úspěch si rodiče do třetice všeho dobrého i zlého zažijí, jaké to je, sledovat své vlastní děti při studiu.

            Pro koho je však prodloužení distanční výuky největším trestem, jsou paradoxně samotní učitelé. Ano, ti učitelé, co za státní peníze sedí už půl roku doma na zadku a zásobují domácnosti domácími úkoly. Na druhou stranu, buďme spravedliví, není to asi nic záviděníhodného mluvit hodiny a hodiny do monitoru počítače, sám si klást otázky, sám si odpovídat, zatímco se mrtvé duše na druhé straně drátu věnují chatu se spolužáky nebo hraní počítačových her. Učitelé jdou s kůží na trh - oni se totiž nedívají zdaleka jenom žáci. Rodiče, pro které byl učitel léta ztělesněním všeho zla a původcem vzdělávacích neúspěchů jejich dítěte, mají teď svého zcela obnaženého soupeře konečně na mušce. Nejsou vůbec ojedinělé případy, kdy si aktivní matka učitelku při její práci nahrála a poslala se stížností řediteli, popřípadě přímo České školní inspekci.

            Že by se žáci do konce ledna do škol vrátili, se jeví jako varianta značně nepravděpodobná. Blíží se však pololetní vysvědčení a bude třeba uzavřít známky. Těch mají učitelé oproti jarní vlně tentokrát dostatek. Zvláště když k uzavření klasifikace pohodlně stačí pouhé dvě známky. A je už na každém učiteli, zda bude brát v potaz známky validní, nasbírané v září, počátkem října a v prosinci, nebo značně pofiderní známky z distanční výuky, u nichž není vůbec jisté, zda byl hodnocen žák, nebo rodič.

            Mé děti psaly online diktát a učitelce měly následně zaslat počet chyb. Byl jsem vedle syna, když odesílal e-mail s výsledkem: 3 chyby. Samozřejmě mě ihned napadlo, proč chyby neopraví a nenapíše, že měl diktát bez chyby, aby dostal lepší známku. Ale okamžitě jsem to nutkání v sobě zapudil a nechal ho poslat pravdivý resultát. Zastyděl jsem se sám před sebou. Kdy proboha ztrácíme tu dětskou nevinnost a smysl pro spravedlnost?! Matky píšou za děti slohovky a vztekají se, když jim je učitel vrátí jako plagiát. Dělají za ně úkoly, skládají testy, píšou referáty, perou se s domácími úkoly. Nabízí se tedy logická otázka, mělo by se toto covidové  pololetí vůbec hodnotit vysvědčením? Bude o něčem vypovídat? Bude to spravedlivé?

            Samozřejmě že mělo! Nefér by naopak bylo pololetní vysvědčení nerozdávat. Jako zákonného zástupce by mě dost urazilo, kdyby veškerá snaha mých dětí měla najednou přijít vniveč. Být žákem, bral bych to dvojnásob jako podraz a nedozírnou zradu od organizace, která měla při formování mých mravních postojů až dosud zásadní význam. V situaci, kdy učitelé více než vědomosti hodnotí u každého jednotlivého žáka alespoň elementární snahu pracovat, by tento krok byl plivnutím do tváře všem zodpovědným dětem a pochopitelným impulsem k jejich demotivaci. Po uzákonění distančního vzdělávání a apelech na povinnou domácí přípravu nemůžete přece najednou přijít a vykřiknout: „Pracovali jste zbytečně, vysvědčení nebude!“

            Liberálně levicové proudy tlačí naši společnost k tomu, aby nerozlišovala mezi dobrem a zlem, mezi pílí a leností, mezi flákači a premianty, nutí ji, aby lemplům promíjela a lídrům potajmu přistřihovala křídla, aby se slušný člověk veřejně kál a ohýbal hřbet, aby se jedničkář styděl před lajdákem. Takové sociální inženýrství však nemůže nikdy fungovat u dětí. Ty ještě neztratily smysl pro spravedlnost. Budou se ptát, proč jsou bity za svoji poctivost. Budou se ptát, proč by se mělo všem měřit stejně, když rozdíly prostě přehlédnouti nelze. Kdo pak najde odvahu podívat se jim do očí a říct jim, že poctivost se nevyplácí. Že náš svět už nechce být spravedlivý, ale rovnostářský. A ukončit tak jednou pro vždy jejich dětství.

            Škola má v mladém člověku pěstovat primárně řád a smysl pro zodpovědnost. Pod vlivem progresivisticko-inkluzivních trendů však české školství dlouhodobě přehlíží ambiciózní žáky a dělá, jako by neexistovali - zatímco veškerou pozornost a energii věnuje studentům problémovým. Budeme-li však zametat stopy za těmi, kdo distanční výuku pojali jako prázdniny, dáme jim tím zprávu, že je v životě výhodnější být vypočítavým flinkem, než pokorným dříčem.

            Proto buďme spravedliví a i v těchto pro vzdělávání tak absurdních časech vystavme dětem vysvědčení a nadělme každému, co jeho jest.