Proč učíme naše děti remizovat?

Každý rok se to opakuje. Česká hokejová dvacítka se vrací z juniorského mistrovství světa bez medaile. Už podvacáté. A podvacáté se zjištěním, že na čísla na zádech unikajících hráčů světové špičky dohlédne rok od roku obtížněji.

Přichází vzájemné osočování. Svaz bombarduje kluby, kluby napadají svaz a všichni společně se jako supi vrhají na mládežnické trenéry. Uplyne rok a bude se to celé opakovat. A zase se budeme ptát, čím to je.

            Jestli Češi vůbec kdy ještě pociťují národní hrdost, pak je to zejména při velkých sportovních akcích, kdy mohou zahaleni do trikolóry na pár chvil splynout s hrdinně bojujícím reprezentačním celkem. To jsou ochotni mávat na náměstích prapory a objímat se jako jeden pospolitý lid. Nepodíváme-li se však konečně jednou provždy pravdě do očí, budou si sportovní fanoušci takových momentů užívat čím dál vzácněji.

            Během loňského roku bylo pro nezaujatého pozorovatele tím nejzajímavějším z českého hokejového prostředí veřejné lynčování mládežnického trenéra Martina Stloukala, kterého si jeho svěřenci nahráli při proslovu v kabině. Jejich rodiče nahrávku promptně pustili do světa jako odstrašující příklad špatného výchovného působení na mládež. Klub se však za úspěšného trenéra postavil a navzdory nátlaku jej odmítl propustit. Načež svaz Technice Brno despoticky vypověděl smlouvu, jež jí garantovala statut Sportovního centra mládeže, jehož byl Stloukal vedoucím trenérem. Oddíl tím přichází o statisíce korun.

            „Pánové, nebudu se bavit s vašima matkama! Ani s jednou! Hokej hrajete vy! Žádná matka mi nic nebude volat a nebude se mnou komunikovat, nezajímá mě to,“ hřímá ve svém dnes již legendárním proslovu Stloukal. Nikde jinde se neobnažují příčiny našich edukačních neúspěchů tak zřetelně jako na tomhle případu. Jste úspěšný? Máte výsledky? Nejdete s ideologickým proudem? Nejste politicky korektní? Půjdete od válu! Stloukal přesně pojmenoval největší bolest, gordický uzel celého českého hokeje, fotbalu, sportu, výchovy a vzdělávání vůbec. Taková je totiž realita. Rodiče vozí svůj sedmnáctiletý poklad z tréninku na trénink, hlídají, aby se moc nezpotil nebo neprochladl, poslouchají, jestli na něj někdo příliš nezvyšuje hlas, jestli na něho nejsou moc tvrdí a v závětří tribuny šeptem pomlouvají trenéra. Když pak náš miláček poprvé potká u mantinelu obrovitého Kanaďana, marně se ptá, kde trčí mamka, která ho až dosud vždy dokázala před vším ochránit.

            Ale není to zdaleka jen problém hokeje, se stejným výkonnostním propadem se potýká většina masového sportu u nás - školství nevyjímaje. Ochranitelská výchova, která už roky plundruje naši společnost, si zákonitě začíná vybírat svoji daň. A progresivistické teze dál zaplevelují českou mysl. Dřina a dril jsou zapovězená slova. Diktát pozitivního přístupu nařizuje chválit i to, co svěřenec udělá špatně. Nepovoluje se trestat. Tím, že si metodicky zakazujeme hrát na výsledek, tlumíme v dětech touhu vítězit, poprat se o svou šanci, být lepší než soupeř na druhé straně hřiště. Uzavíráním soutěží za účelem odvrátit hrozbu sestupu nejsou hráči vychováváni k tomu, aby na sebe v kritických okamžicích dokázali vzít zodpovědnost. Bez vize postupu zase trpí přirozená soutěživost a cílevědomost. Vše ve jménu moderní doktríny: „Hlavně to musí děti bavit!“ No jo, ale sport a život celý člověka baví právě jen tehdy, když vyhrává. Na tom je založen svět. A my se ten svět snažíme postavit na hlavu. Škola bez poražených je zároveň i školou bez vítězů. Sport bez vítězů přestává být sportem. Když děti neučíme vyhrávat, těžko můžeme očekávat, že v konkurenci obstojí.

            Inkluzivní společenské trendy u mládeže systematicky vymýtily konkurenční prostředí. Ať na hřištích nebo ve školách. Zabíjíme lídry a stahujeme je zpátky do průměru. Tajíme statistiky, ukrýváme vzory. Premiantům bereme jedničky, závodníkům medaile. Nejlepší žáci a sportovci už nevisí na nástěnkách - to aby se ti zbylí necítili méněcenní. Máte v týmu 14 dětí, zápas 2 x 30 minut - a hrát může jen 7. Je fér dát všem stejnou porci minut? Postavit do jedné řady tahouna, co by na hřišti vypustil duši, a na krok líného borce, kterého rodiče horko těžko zvedli od počítače? Každé rovnostářství produkuje průměrnost.

            Dokud se do vedoucích pozic ministerstev, svazů, škol, metodických komisí nepostaví lidé, kteří najdou odvahu rozetnout tento gordický uzel, budeme nadále pozorovat pozvolný úpadek morálky, vůle, motivace, hladu po úspěchu a s tím související výkonnosti mladých sportovců, dětí, žáků a studentů. Mladému Kanaďanovi při příchodu na první trénink trenér oznámí: „Vidíš ty kluky kolem? Všechny do jednoho je musíš vyházet za mantinel a pak možná dostaneš šanci!“ Bez touhy úspěch sám nikdy nepřijde. A my učíme naše děti remizovat.