Prevence „turistofobie“? Sázka na kvalitu!

Podle některých médií, včetně České televize, se Evropou šíří vlna doposud nepoznané „turistofobie“.

Obyvatelé Barcelony, Benátek, Říma, či Dubrovníku se bouří proti turistům, kteří po městech chodí s kufry na kolečkách a mobilem před očima ve snaze najít správnou adresu svého pobytu.

S ohledem na své aktuální postavení na pražském magistrátu jsem byla v poslední době opakovaně konfrontována s otázkou, zdali hrozí něco podobného i Praze a jak se s takovou „turistofobií,“ vypořádat? V případě druhé části otázky se jedná o úkol hodný Davida Copperfielda. Ve všech zmiňovaných městech jsem totiž v minulosti byla a nikdy jsem se ze strany místního obyvatelstva nesetkala byť jen se sebemenším náznakem agresivity vůči své osobě. Kromě toho nemám informace, z čeho možná „turistofobie“ pramení. Víceméně je to prezentováno tak, že je turistů moc.

Odpověď na první část otázky je poněkud obsáhlejší. Začněme ubytovacími kapacitami. Bez zdrojů sdílené ekonomiky má Praha k dispozici 795 ubytovacích zařízení, což je asi 42 000 pokojů s 91 880 lůžky. Tato čísla korespondují s měřitelnými výsledky návštěvnosti Prahy, čítající více než 7 miliónů ubytovaných turistů ročně. Podle Analýzy sdílených platforem existuje v Praze 18 586 dalších ubytovacích „prostor“ s celkovým počtem 71 600 lůžek. Řeč čísel tedy hovoří o reálném předpokladu ubytovat v Praze až 15 miliónů turistů ročně.

I největší stoupenec turistického ruchu na základě výše uvedených dat nejspíše pochopí, že i Praha bude muset začít řešit otázku jak s turistickým ruchem naložit do budoucna. Jedná se o komplikovaný, přímo až diplomatický úkol, neboť si lze stěží představit například zákaz vstupu turistů do staré Prahy a to v důsledku naplnění jakýchsi turistických kvót. Pravda tuším, že na Mauriciu musí počet turistů korespondovat s hotelovými kapacitami, leč tento přístup je u nás z mnoha důvodů neproveditelný a navíc sama jsem jeho odpůrcem. 

Ačkoliv zastávám zásadu, podle které by měl být vítán každý, kdo v dobrém přichází, stejně tak mě život naučil, že všeho moc škodí. Praha proto svádí boj o kvalitního zákazníka (rozuměj o turistu), jehož stěžejním motivem návštěvy není pořízení „selfie“ ve městě, které za směšný peníz nabízí mimořádné kvality. Byť turista sedící v centru města na kufru pojídajíc přitom bagetu vypadá pro někoho možná roztomile, přidaná hodnota pro Pražana je minimální. Nic proti pouliční konzumaci baget, ale přínosem je turista, schopný patřičně ocenit nabídku naší metropole.

Za tímto účelem byla podepsána dohoda o spolupráci s Vídní a Berlínem ohledně společné propagace v zámoří. Za bojem o movitějšího klienta stojí rovněž snaha narovnat cenovou politiku v oblasti ubytování a služeb, současná turistická klientela totiž nutí Prahu poskytovat za málo peněz, hodně muziky. V současnosti je tak vzhledem k enormní poptávce pražská křivka růstu ve srovnání s jinými destinacemi až ostudně plochá. Na pořad dne by se mělo v dohledné době rovněž dostat zpoplatnění vybraných památek. Mimochodem, například návštěva barcelonského skvostu La Sagrada Familia vyjde s průvodcem na cca 19 euro, návštěva věže na 4,50 euro. A přes veškerou úctu, kterou chován ke géniovi jménem Gaudí, jsem přesvědčena o tom, že pražské památky snesou s těmi v Barceloně jednoznačně srovnání.

Jak už jsem naznačila, turistický ruch je poslední dobou také fenoménem sdílené ekonomiky. Nic proti novým ekonomickým trendům. Mám ale dojem, že aktuální boj o turistu zákazníka nezpůsobil nic jiného, než povedený marketing vybraných služeb (takřka nabývám dojmu, že kdo nefandí Airbnb či Boooking.com je vyvrhel a zpátečník). Tento marketing pak úspěšně propaguje názor jisté skupiny turistů, pro které kvalita není na druhém, ale klidně například na desátém místě. 

Jsem často tázána, zdali by se Praha vyrovnala s úbytkem turistů? Podle statistiky poradenské společnosti KPMG z roku 2017 dosahují úhrnné příjmy z turistického ruchu částky sedmi miliard korun, což vypovídá o rostoucí tendenci. Tato suma ale neplyne výhradně jen do pražského rozpočtu, zčásti je příjmem rozpočtu státního. Vedle toho Praha peníze vrací turistickému ruchu formou investic do údržby, obnovy památek, zkvalitňování služeb či bezpečnosti. Osobně si myslím, že by se Praha bez příjmů z cestovního ruchu nepochybně obešla, nebylo by to ale „bez ztráty kytičky“. Navíc mi nepřijde rozumné rozbíjet dobře fungující stroj. Asi ale bude potřeba změnit taktiku a vycházet z toho, že kvantita se jen málokdy rovná kvalitě a dát světu najevo, že kvalita také něco stojí.